V herectví jsem náročná na sebe i na ostatní, přiznává Anna Geislerová. Věkem se přitom mění, jak svou profesi vnímá. Nejen o herectví mluvila s Janou Peroutkovou v pořadu Interview ČT24 speciál.
Anna Geislerová patří k nejobsazovanějším českým herečkám. „Musím filmu věřit už ve chvíli, kdy se pro něj rozhodnu. Ne že by mi byl výsledek jedno, ale přesvědčení do něj vkládám už na startu. Když se pak film lidem líbí, je to bonus. A když ne, tak stejně jsem přesvědčená a vím, proč jsem ho dělala a co jsem mu chtěla dát, nebo si z něj vzít,“ vysvětluje, jak si vybírá scénáře.
Před kamerou ztvárnila i řadu skutečných osob – spisovatelku Boženu Němcovou, disidentku Olgu Havlovou, prokurátorku Ludmilu Brožovou-Polednovou. „Vypnete svou osobnost. A to se mi vždycky líbilo, že když se někým zabývám, tak nemusím být sama sebou. To je velká výhoda a myslím, že hercům, herečkám, ale celkově umělcům celkem prospívá nějaké trauma, bolest, emoční diskomfort jako takový životní základ. Když jsou trošku pošramocení, protože mají emoční, labilnější vnímání,“ podělila se o svou teorii.
Tou si zároveň vysvětluje, proč o herectví přemýšlí jinak. „Čím dál víc se poskládávám, člověk se věkem stává konzistentnější, smíří se s tím, co je a jak se cítí, ale o to hůř se dělá herectví. Když je vám se sebou dobře, tak vám nedává smysl, proč dělat, že jsem někdo jiný,“ dodává.
Geislerová je držitelkou pěti Českých lvů a její jméno se opakovaně objevuje i v nominacích. Za největší úspěch v tomto ohledu považuje Stříbrnou mušli pro nejlepší herečku, kterou si vysloužila před více než dvaceti lety na festivalu v San Sebastiánu za snímek Štěstí.
Inspirativní herecká setkání
Loni se pro změnu prošla po červeném koberci na festivalech v Cannes i v Benátkách, kam doprovázela snímky Karavan a Otec. Při té příležitosti, spolu s režisérkou Zuzana Kirchnerovou, potkala svůj herecký idol Cate Blanchettovou. „Myslím, že na mě dobře viděla, jak jsem z ní vyřízená. Chtěla jsem vzhlížet ke královně, ale ona tak jako sestoupila, aby nebyl znát ten rozdíl, a začala mluvit o tom, že je báječné, že tam máme film, že ženy ve filmu zastupují zásadní roli. Bylo to velmi inspirativní,“ popisuje Geislerová.
Sama má přitom ve své profesi už určitě co předávat. Činí tak mimo jiné při workshopech pro začínající herce. „Člověk si uvědomí, že generace se mění, že věci neplatí, jak platily, když mně bylo tolik, kolik jim je dneska. A že je to vzájemně přínosné. Od nich si beru to, čím oni žijí, a předáváme jim to, co my jsme se zase naučili,“ označuje taková setkání za oboustranně smysluplná.
Z herectví Anna Geislerová odbočuje ráda také do jiných uměleckých vod. Třeba k psaní – za deníkové zápisky P. S. získala čtenářskou cenu Magnesia Litera. Se svou sestrou Ester Geislerovou se také nedávno zapojila do příprav výstavy GA-I-SU-RA. Ta v pražském Centru DOX připomíná osobnost hereččina otce – japanologa, překladatele, novináře, kaligrafa, fotografa a pedagoga Petra Geislera.
