Za portrét Marylin Monroe od Andyho Warhola zaplatil kupec v roce 2022 nejvyšší částku, za jakou se kdy vydražilo dílo vytvořené ve dvacátém století. Bezpochyby to svědčí o zájmu o tohoto pop-artového umělce – ale také o herečku, kterou portrétoval. Byla sexsymbolem své doby a pro mnohé zůstala ikonou i po své tragické smrti. Zároveň lidi nepřestává zajímat, jaká žena se vlastně skrývala za „božskou Marilyn“ – do jaké míry zůstala Normou Jeane Bakerovou Mortensonovou, narozenou přesně před sto lety.
Warholův sítotisk Shot Sage Blue Marilyn přišel zájemce v aukční síni na rekordních 195 milionů dolarů (tehdy 4,63 miliardy korun).
Obraz – na němž je herečka vyvedená ve výrazný barvách s modrými stíny, žlutými vlasy a červenými rty – byl součástí pětidílné série, která visela v roce 1964 ve výtvarníkově ateliéru, když do něj vešla příležitostná výstřední performerka Dorothy Podberová, vytáhla z kabelky pistoli a na plátna vystřelila. Vydražený obraz kulce unikl.
Za předlohu Warholovy serigrafie posloužila fotografie pořízená k propagaci filmu Niagara z roku 1953. Pro tento noirový thriller vznikl jeden z nejdelších záběrů ženské chůze, Monroe si pro natočení scény údajně uřízla podpatek u pravé boty o centimetr, čímž dosáhla pověstného vlnění boků.
Pin-up girl, co čte Dostojovského
Další snímky (Muži mají radši blondýnky, Jak si vzít milionáře) se už nesly ve znamení rolí atraktivní přihlouplé blondýnky. Někdejší takzvaná pin-up girl – jejíž fotky si američtí vojáci lepili na dvířka skříněk a které jako dobrá reklama posloužilo nafocení aktů pro kalendář – zažívala v té době vrchol slávy.
A měla větší ambice. „Chci se stát skutečnou umělkyní a nevyvolávat jen erotické choutky. Nechci, aby mě publiku prodávali jako celuloidové afrodiziakum,“ prohlásila a utekla do New Yorku studovat herectví a spoluzaložit vlastní produkční společnost.
Hltala klasiky, zejména F. M. Dostojevského, podporovala hnutí za občanská práva, spoluzaložila hollywoodskou pobočku neziskové organizace řešící jadernou politiku, upozorňuje v listu Guardian irský spisovatel Anthony Summers, mimo jiné autor životopisu Marilyn Monroe.
„Ve mně je mnoho lidí“
Svou nejslavnější roli zpěvačky Sugar v komedii Někdo to rád horké vzala herečka až po přemlouvání svého tehdejšího manžela, dramatika Arthura Millera. Při natáčení kasovního trháku si vysloužila pověst nezodpovědné a rozmazlené hvězdy, na které se musí čekat hodiny. Je to dojem dosti vzdálený od poetických slov, jakými Marilyn líčil fotograf Bert Stern: „Byla tím samým větrem a závanem, který maluje básník Blake okolo svaté postavy. Byla světlem, bohyní i měsícem. Dálkou i snem, tajemstvím i nebezpečím.“
Následovala nešťastná aféra s bratry Kennedyovými, tedy milostné poměry se ženatým prezidentem Johnem a možná i jeho bratrem Robertem. Přítomní na oslavě pětačtyřicátých narozenin prvního z nich nejspíš jen těžko dostávali z hlavy popěvek Happy Birthday, Mr. President ve smyslné interpretaci Marilyn Monroe.
Bylo to jedno z jejích posledních vystoupení. Cítila se opuštěná. „Ve mně je mnoho lidí. Jde z nich na mě hrůza,“ říkala. „Kariéra je báječná věc, ale když je v noci zima, člověk se k ní nemůže přitulit.“
Navíc zážitky z traumatizujícího dětství se jí vracely v podobě depresí. Vliv mohlo mít i dědičné zatížení, s psychickými obtížemi se marně prala i hereččina matka, otec se k ní nehlásil. Když se jako šestnáctiletá vdávala za Jamese Doughertyho, šlo prý o sňatek z rozumu, který měl tehdy šestnáctiletou dívku vytáhnout z pendlování mezi sirotčincem a pěstouny. Přesto si v roce 1946, když podepsala smlouvu se studiem 20th Century Studios, zvolila za pseudonym dívčí příjmení své matky. Křestní Marilyn odvodila od populární broadwayské hvězdy Marilyn Millerové.
Nešťastná herečka stále více utíkala k práškům. Zemřela na předávkování v srpnu 1962. Neobvykle velké množství léků nalezených v její krvi a nejasnosti při vyšetřování podporovaly spiklenecké teorie o možnosti vraždy.
Kritizovaná Blondýnka
Život hollywoodské hvězdy – se vší krásou, slávou, skandály a mýty – ale budit zájem, ba fascinaci nepřestal. Když v roce 2013 dorazila na Pražský hrad putovní výstava o Marilyn Monroe, prezentovala ji jako „nejvíc sexy herečku všech dob“. Pozvánka ale rovněž slibovala „rozporuplný život módní ikony a filmové star, která však uvnitř zůstávala osamělou Normou Jeane Mortensonovou“. Konání výstavy poněkud pokazilo, že ještě před zahájením kdosi část exponátů odcizil.
Nahlédnout na osobnost Marilyn Monroe se pokusil také například v roce 2022 snímek Blondýnka. Volně líčí mnohokrát zlomené srdce i řadu tragédií v životě a kariéře Marilyn Monroe od její násilnické matky až po sexuální útoky v Hollywoodu. Životopisné drama natočil Andrew Dominik s Anou de Armasovou v hlavní roli.
Na filmovém festivalu v Benátkách sice film sklidil téměř čtvrthodinové ovace vstoje, ale kritici a diváci ho označovali za „sexistický“ a „krutý“. „Vzhledem k tomu, kolik ponižování a hrůz si Marilyn Monroe během svých 36 let prožila, je úlevou, že se nedočkala Blondýnky a nemusela trpět ještě vulgaritou tohoto filmu – nejnovější nekrofilní zábavy, která ji zneužila,“ stálo například v kritice The New York Times.
Sbohem, Normo Jean
Někteří za popkulturní a bulvární nálepkou stále hledali původní Normu Jeane. „Sbohem, Normo Jean,“ zpíval Elton John v sedmdesátých letech a ujišťoval adresátku písně, že v ní „vidí něco víc než jen to sexuální, víc než jen naši Marilyn Monroe“. Skladbu Candle in the Wind pak později přepsal na poctu zesnulé princezny Diany – která zůstává srovnatelně vlivným symbolem jako Marilyn Monroe.
Například autor článku v časopise The Atlantic ale považuje hledání „malé“ Normy Jean v „neuvěřitelně úspěšné“ Marilyn za klišé, které herečce upírá sílu osobnosti a znevažuje ji stejně, jako když žádala, aby ji lidi brali vážně. Být Marilyn Monroe si totiž zvolila sama a chtěla jí být.
Česká televize ve svém programu připomíná sté výročí narození Marilyn Monroe, mimo jiné filmy Mustangové nebo Slaměný vdovec.
