Dokumentarista Robin Kvapil vzal do blízkosti bojových linií tři pochybovače o válečných hrůzách na Ukrajině. Snímek Velký vlastenecký výlet se promítá v českých kinech. Cílem nebylo nikoho měnit, uvedl režisér v Interview ČT24. Fascinuje ho prý spíše, když konfrontace s válečnou realitou v postoji lidí nezmění nic.
Protagonisty Velkého vlasteneckého výletu, vzniklého v koprodukci České televize, oslovil Robin Kvapil prostřednictvím inzerátu, v němž stálo, že filmaři hledají lidi, kteří nevěří například tomu, jak o Ukrajině informují mainstreamová média.
Zájemců se ozvalo přes sto, produkce z nich vybrala čtyři. „Ale odjeli jsme se třemi, protože čtvrtému to den před odjezdem zakázala manželka,“ prozradil režisér. Záměrem od začátku bylo jet na Ukrajinu s malým počtem lidí, vypravit autobusový zájezd by spíše přineslo chaos.
Nicméně o tři konkrétní lidi, které nakonec kamera při cestě na Ukrajinu sleduje, ani tolik nejde, říká Robin Kvapil. „Byli zaměnitelní. Kdybychom vybrali v castingu jiné tři, vrátili bychom se s dost podobným filmem,“ míní. Zajímavější mu přišlo dopátrat se toho, proč tolik Čechů podléhá dezinformacím šířeným ruskou hybridní válkou.
Už během konkurzu objevil pro lidi, kteří zpochybňují válečné dění na Ukrajině, jeden společný rys. „V podstatě všichni měli komunistické rodiče. I vysoce postavené,“ upřesnil.
Zkušenost z Charkova
Účastníky natáčení seznámil Kvapil se svým – opačným – postojem. Tedy, že Ukrajina čelí ruské agresi. „O čemž jsem se mohl přesvědčit, když jsem ten film chystal,“ dodává. Během obhlídek se vypravil do Charkova, ležícího zhruba tři desítky kilometrů od rusko-ukrajinské hranice.
„Byl hezký den, děti si hrály v parku – a najednou přiletěla raketa a trefila dům. To byl pro mě otřes, nejsem válečný zpravodaj a nemyslím si ani, že bych byl bůhvíjak statečný člověk. Úplně jsem pocítil tu animální hrůzu a říkal jsem si, že když dotáhnu koncept, tak to půjde natočit, protože ta hrůza je pravděpodobně nějakým způsobem sdělitelná,“ popisuje své první setkání s válečnou realitou.
Do Charkova se vrátil i s protagonisty své dokumentární road movie. Navštívili i Donbas. Ukrajinci byli podle tvůrců ochotni sdílet své, mnohdy velmi tragické a náročné, zkušenosti, i když věděli, že je vyprávějí skeptickým posluchačům. „Protože si uvědomují, že skutečné válce, které čelí, předchází informační. Oni to tam měli taky, ale pátá kolona nebo placení politici už nefungují, když vám padají rakety na hlavu,“ vysvětluje Kvapil.
Je nad čím přemýšlet
Společnou cestu chtěl ve filmu zprostředkovat chronologicky, počítal i s variantou, že by některý z účastníků natáčení chtěl z Ukrajiny odjet předčasně. „Nebyl cíl někoho vyvézt a vrátit ho změněného. Víc mě fascinuje ta neproměna,“ přiznává dokumentarista.
„Když jsem se díval ve střižně na detaily z kamer, viděl jsem, že samozřejmě nad tou situací přemýšlí. A dost možná i byli často dojatí. Ale pak je druhá věc, co si z toho vlastně odnesou a co řeknou, to nemusí být v souladu,“ připouští.
Vysvětlením podle něho může být popření, stejně jako silný vnitřní postoj, v němž se člověk v konfrontaci se skutečností paradoxně utvrdí. Tedy v názoru, že ruský vůdce Vladimir Putin je jediný, kdo Česko dovede zachránit před „šílenstvím liberálního Západu“.
„Konec filmu hovoří ještě o něčem hlubším, důležitějším, je to mrazivá zpráva. Myslím, že v lidech, kteří na film šli, zanechal silnější působení. Že se nám podařilo hrůzu té války přivézt do Česka. A to je důležité, protože lidé by si měli uvědomit, že klid tady není samozřejmý, že to tak nemusí být. Není to tak dávno, co jsme tady Rusy měli,“ uzavírá Robin Kvapil. Laxnost společnosti vůči síle dezinformační kampaně ho o to více udivuje.
