Na cestách strávil čtrnáct let a urazil desetitisíce kilometrů napříč mongolskou říší. Málokdo ví, že i Češi dost možná mají svého Marca Pola. Františkánský mnich a misionář Odorik z Pordenone ve 14. století na podnět papeže podnikl dobrodružnou cestu do Asie. Jako první Evropan při tom překročil rovník a vstoupil do Tibetu.
„Český“ Marco Polo, na kterého se zapomnělo. Mnich Odorik vstoupil jako první Evropan do Tibetu a překročil rovník
Mnich Odorik z Pordenone
Na rozdíl od známého cestovatele Marca Pola se jméno františkánského mnicha Odorika z Pordenone (někdy uváděného také jako Oldřich z Pordenone) takovému věhlasu netěší. Přitom se jedná o jednoho z prvních cestovatelů, kteří během středověku navštívili Dálný východ.
O jeho biografických datech se toho příliš neví. Budoucí cestovatel se narodil v osmdesátých letech 13. století, několik let poté, co střední Evropou přestala otřásat expanzivní politika českého krále Přemysla Otakara II.
České království se tehdy nacházelo v ošemetné situaci. Zatímco dříve přemyslovský král držel ve svém područí území rozpínající se od severoitalských Alp až po Královec (dnešní Kaliningrad), po drtivé porážce v bitvě na Moravském poli přišla středoevropská mocnost o mnohá z nich. Příběh mnicha Odorika z Pordenone se začíná odvíjet o pár let později.
Mnich, poustevník a misionář
Budoucí řeholník se narodil jako syn žoldnéře, jehož česká posádka tehdy pobývala v okolí severoitalského města Pordenone na území tehdejšího Furlanska (dnešní Furlansko-Julské Benátsko). Přemysl Otakar II. dříve získal zdejší kraj po svém bezdětném bratranci Oldřichovi Korutanském.
Zdali měl Odorik český původ, je stále předmětem debat. Původ jeho rodičů totiž dosud není objasněn. Neověřená pověst však praví, že jeho otec se jmenoval Matouš a tím pádem byl Odorik českého původu, uvádí dokument ČT Světci a svědci.
Ať se to odehrálo jakkoliv, jisté je, že se mladý Odorik ve svých patnácti letech rozhodl vstoupit do františkánského řádu menších bratří v italském Udine. „Po klášterní výchově a studiích odešel do jihofrancouzské Provence, aby se tam jako poustevník v lesích připravoval na dráhu misionáře askezí, posty a rozjímáním,“ píše spisovatel Josef Kunský ve své knize Čeští cestovatelé.
Setkání Odorika z Pordenone s papežem Janem XXII., zpodobněno na malbě ve středověkém rukopisu
Po návratu z lesů byl vybrán jako společník irského misionáře bratra Jakuba na misijní cestu do asijského Turkestánu. Daleký kraj tehdy patřil k rozlehlé mongolské říši, které vládli potomci Čingischána. Sám Odorik o této pouti žádné zmínky nezanechal, historici však předpokládají, že právě zde se naučil orientálním jazykům.
Největší výprava ale řeholníka teprve čekala. Papeže Jana XXII. zřejmě nadchla Odorikova jazyková znalost a františkánského mnicha po jeho návratu vyslal na další misi, tentokrát do Persie a Číny. Cílem bylo navázat diplomatické styky na dvorech tamních vládců a vštípit jim myšlenku křesťanství.
Dobové znázornění františkánské mise, jejíž součástí byl i Odorik
Cesta, na kterou se měl Odorik vydat roku 1316, mu však zabrala až čtrnáct let jeho života. Do krajin Dálného východu se ale nevydal sám, společnost mu dělalo několik františkánských bratří. Nejednalo se o nijak bohatě vyhlížející delegaci, skromný sbor se na cestu vydal v kutnách, s holemi v rukou a tornami na zádech.
Na Filipínách odsloužil první latinskou mši
Františkánská mise se z italských Benátek přeplavila Středozemním mořem nejprve do Cařihradu (dnešní Istanbul). Odtud pokračovala podél Malé Asie až do Trabzonu, jednoho z nejrušnějších přístavů v okolí. Pak mniši podle Odorikova spisu nabrali směr na jihovýchod až do Tabrízu.
Odorik z Pordenone chtěl dojít až do Číny, boje mezi místními vládci mu v tom ale zabránily. Musel se vrátit do Mezopotámie a přes Bagdád došel do přístavu Hormuz, který leží u ústí Perského zálivu. Zde se nalodil na loď do Indie.
Tam Odorik narazil jak na bráhmanismus, tak i islám. Loď s františkány nejprve přistála poblíž Bombaje, poté však nabrala směr na jih podél indického pobřeží. Mise se zastavila i na Cejlonu, kde Odorik zaznamenal některé z místních zvyků, například pojídání hadů nebo lov ryb pomocí ptáků kormoránů.
U Koromandelského pobřeží se však jejich loď vzdálila od Indie a přes široký Bengálský záliv přeplula až na Andamanské ostrovy, kde se misionář setkal s kanibaly. Přes Nikobary poté doplul do království Lamori na severní Sumatře a podél západního pobřeží pokračoval na Jávu. Odorik při tom tak pravděpodobně jako první Evropan překročil rovník.
Na Borneu obdivoval tropickou přírodu a na Filipínách odsloužil první vánoční latinskou mši. Rovněž jako první Evropan popsal zvyk místních svazovat malým děvčatům chodidla, aby vznikly nožky dlouhé necelých deset centimetrů, uvádí dokument Světci a svědci. Mnich nakonec dorazil i do Annamu, který ležel na území dnešního Vietnamu.
Na zápraží paláce Velkého chána
Odsud řeholník podle časopisu Masarykovy univerzity Anthropologica integra se svou misí došel až do jižní Číny, kde navštívil město Chang-čou. Ve svém rukopisu ho popsal jako největší na světě. Během své poutě došel také do Nankingu.
Mnišské sandály ho v roce 1325 nakonec zavedly až do vladařského paláce v hlavním sídle čínsko-mongolské říše Chánbalyku (Pekingu), kde se Odorik setkal s Velkým chánem a udržovatelem Čingischánova dědictví Jesün Temürem z dynastie Jüan. U jeho dvora i s křesťanskou misí posléze strávil tři roky svého života, píše antropologický časopis.
Velký chán a čínský císař Jesün Temür z dynastie Jüan
„Já, bratr Odorik, jsem tam zůstal tři roky a byl jsem zde často přítomen. Neboť my menší bratři na onom dvoře máme místo pro nás zvlášť určené a musíme vždy jako první předstupovat a dávat panu panovníkovi naše požehnání,“ napsal ve spise Odorik.
Mnichovo svědectví o pobytu v Chánbalyku zahrnuje zejména popis zvyků na chánově dvoře. „Z těch, kdo slouží osobě panovníka, je čtyři sta Tatarů, osm křesťanů a jeden Saracén,“ píše ve svém spisu Odorik s tím, že se zde pokoušel rozvíjet své misionářské aktivity a podařilo se mu obrátit některé z dvorních hodnostářů na křesťanskou víru.
Mongolského vladaře obdaroval jablky
Ačkoliv byl mongolský vladař buddhistou, při setkání s Odorikem údajně projevil úctu vůči křesťanské víře. K události došlo během panovníkovy cesty z Chánbalyku do jeho letního paláce v Šang-tu. Odorik se čtyřmi dalšími františkány potkali vládce na jeho cestě a pozdravili ho zpěvem svatodušního hymnu Veni Creator Spiritus (Přijď, Stvořitelův Duchu).
„Vida kříž, zvedl se na voze a sňav klobouk ze své hlavy, kříž uctivě pozdravil. A protože je stanoveno, že nikdo se k jeho vozu nesmí přiblížit s prázdnýma rukama, bratr Odorik ho obdaroval malou miskou plnou krásných jablek. On dvě přijal a z jednoho pojedl, druhé však drže v rukách pokračoval odtud v cestě. Z čehož je zjevné, že onen chán něco věděl o katolické víře,“ píše se ve spise mnicha Odorika.
Umělecké znázornění mnicha Odorika (dílo pochází z roku 1930)
Řeholník ve svém vyprávění zmiňuje i setkání s Temürovým nástupcem, Velkým chánem Chošilou. V roce 1328 Odorik usoudil, že je na čase vrátit se do Evropy, a vydal se na zpáteční cestu domů.
Během své poutě směrem na Západ prošel Tibetem, spatřil Lhasu a ve svém spisu popsal nejen ji, ale i zvyky obyvatel. Skrze zasněžený Himálaj jeho cesta pak vedla do Buchary a Kábulu. Odsud se řeholník dokázal dostat skrze perskou step a Arménii až do Sýrie. Poté překročil hranice Svaté země a nasedl na loď plující do domovské Evropy.
Mnicha po návratu nepoznala ani vlastní rodina
Jeho loď ke břehům starého kontinentu dorazila roku 1330. Cestou zmožený, nemocný a k nepoznání opálený Odorik na jaře zaklepal na dveře františkánského kláštera ve svém rodném Pordenone. Bylo mu tehdy něco mezi čtyřiceti čtyřmi a padesáti devíti lety. Jen s obtížemi vysvětloval, že je zdejším mnichem, který se kdysi vydal do světa. Misionáře nepoznávali ani jeho vlastní příbuzní z Pordenone, uvádí se v dokumentu Světci a svědci.
Zubožený mnich chtěl o své misi podat zprávu papeži Janu XXII., kvůli nemoci ale ke Svatému stolci už nedorazil. Vzpomínky z cest v Pise latinsky nadiktoval mnichovi Guillemu de Solagna, který je zpracoval do spisu. Cestovatel a mnich Odorik z Pordenone nakonec 14. ledna 1331 umírá.
Odorikův hrob leží v kostele Panny Marie Karmelské v italském Udine
Z Odorikova vyprávění nicméně vznikl dokument s názvem Popis východních krajů světa, který se stal dobovou senzací překládanou do mnoha jazyků. Počtem asi 150 rukopisů se zařadil hned za dílo Marca Pola. Jeho nadšeným čtenářem byl údajně i Kryštof Kolumbus.
Odorik z Pordennone byl brzy po své smrti uznán za svatého, ale jen pro Aquileijský patriarchát. K jeho blahořečení katolickou církví došlo až roku 1755 za působení papeže Benedikta XIV., je ctěn i jako patron misionářů nebo „apoštol Číňanů“.
Tělo cestovatele je dodnes pochováno v italském Udine. Odorikovy ostatky leží v sarkofágu z drahého alabastru, bohatě zdobeném reliéfy. Díky tomu známe jeho skutečnou, nejspíše i historicky věrnou podobu.