V kinech je právě nový český loutkový film Tonda, Slávka a kouzelné světlo, jenž sbírá pozitivní divácké i kritické ohlasy – podobně jako před dvěma lety jiný tuzemský snímek – Myši patří do nebe – vytvořený stejnou technikou. Oba dva tituly se staly „dílnou“ nových talentů, česká animace tak podle pozorovatelů prochází určitým restartem, který akcelerují i úspěšné studentské filmy. ČT24 mluvila s režiséry, producenty i pedagogy, odkud tato energie vyvěrá – a proč byla před pár lety přerušena.
„Animátor, jenž oživuje loutku, je vlastně herec. Má v sobě herecký talent, protože loutce dokáže vytvořit herecký projev,“ vypráví sedmatřicetiletý režisér Filip Pošivač, jenž do kin právě uvedl loutkový film Tonda, Slávka a kouzelné světlo, v němž dva kamarádi pátrají po kořenech „blbé“ nálady ve svém domě.
Animátor ale musí být i dost trpělivý herec, protože pohybuje například pomocí lékařských pinzet drobnými magnetickými obočími, ústy či víčky na loutkách. Takzvaná stop motion animace, při níž je reálný objekt mezi jednotlivými snímky ručně upravován, připomíná s kameramany, světly a reálnými dekoracemi natáčení hraného filmu. Oproti 2D či 3D animovaným filmů je to rozdíl – ty totiž tvoří především lidé za počítači.
Pošivačovi kolegové tak zvládli natočit během 362 natáčecích dnů v průměru čtyři vteřiny animace za den – to je 96 animačních oken, ve kterých nastavují všechny pohyby a oživují tím charaktery způsobem, jenž ctí literární scénář – tedy pokud se od něj neodklání třeba kvůli technickým výzvám či zádrhelům. Ve studiu bylo celkem sedm animačních stání – placů, na kterých se střídalo pět animátorů z Česka, Slovenska a Maďarska. Jakkoliv jde o extrémně pomalou práci, je prý nezbytné si při ní udržet lehkou ruku, což se podle prvních reakcí filmařům podařilo – film vyvolal pozitivní odezvu.
„V animovaném filmu platí ještě víc než v hraném, že jde o týmovou práci. Ideální je, když si lidé ve štábu rozumí lidsky a respektují svoje řemesla, která se protínají. V nejužším týmu nás bylo pár. Příběh, který jsme zpracovávali do filmu, byl lidem v týmu většinou blízký a vzali ho za svůj, takže na něm pracovali rádi,“ říká režisér, jenž námět zpracoval už jednou do podoby školního krátkého filmu.
Celovečerní verze podle scénáře Jany Šrámkové vznikala od prvotní myšlenky bezmála osm let – z toho samotné natáčení trvalo dva roky, po kterých následovala roční postprodukce.
Neztratit diváka
Zásadní je ale prý také celou dobu neztratit ze zřetele dětského diváka, jenž ve filmu s hrdiny pátrá po povaze zvláštního ducha, potkává rázovité sousedy nebo se ztrácí v „bunkru“ z matrací a povlečení – ve finále má prý snímek v oslavě dětského spiklenectví ukázat krásu ukrývající se v dobrých skutcích. Pošivač a Šrámková prý vycházeli ze svého vlastního dětství, ale i zkušeností rodičů, jimiž už oba jsou.
„Osobně řeším, zda jsem dobrý táta. Ale to nejsem, nikdo není. Tady byla hezká příležitost se z toho vyzpovídat a dát dalším rodičům najevo, že v tom nejsou sami,“ sděluje filmař. Teď po premiéře prý pociťuje únavu i zadostiučinění. „Bál jsem se, přece jenom to je trochu alternativní. Není to Disney, Pixar ani Avengers, ale i přesto to lidé vzali,“ sděluje.
Podotýká však, že s producentkou Pavlou Janouškovou Kubečkovou dělal v průběhu natáčení takzvané testovací projekce, aby kontroloval, jak film působí. „Věděli jsme, že je to film financovaný z veřejných peněz, takže to nemůže být úplný úlet, jako bych si mohl dovolit, kdybych dělal krátký film v rámci diplomové práce,“ dodává.
Film, jenž je mezinárodní koprodukcí, prý vyšel na desítky milionů korun – což je na mezinárodním poli podle režiséra „podezřele“ málo, takže to ztěžovalo možnosti koprodukce. Ta je ale prý u celovečerních filmů nutná – v případě Pošivačova filmu se přidalo Slovensko a Maďarsko.
Mezi projekty
Pokud animovaný film vyžaduje ještě větší týmovou práci než hraný, má díky tomu i nečekanou kontinuitu. Svět Tondy a Slávky s chodbami domu, interiéry bytů, pokojíčků i zmíněného „bunkru“, kde se prý mohl procházet dospělý člověk se vztyčenou hlavou, se měl původně rozléhat v menším studiu nedaleko pražského náměstí Jiřího z Poděbrad. Nakonec ale filmaři obsadili barrandovské ateliéry, kde se vlastně vystřídali se štábem jiného loutkového filmu Myši patří do nebe.
Producent tohoto filmu Vladimír Lhoták si přitom původně také myslel, že výrobu „rozkouskuje“ po více studiích, nakonec si ale pronajal zmíněné dva šestisetmetrové ateliéry, které jsou pro stop motion animovaný film prý ideální. Lhoták a režisérská dvojice Jan Bubeníček a Denisa Grimmová totiž prý věděli, že nechtějí snímek vyrábět čtyři roky, ale kratší dobu. Postavili tak deset placů, kde točilo sedm animátorů zároveň. Jenže lidí, kteří se této disciplíně věnují, je jen omezený počet.
„Na velké stop-motion projekty, jako Psí ostrov Wese Andersona nebo Pinocchio Guillerma del Tora potřebujete desítky lidí. Tato komunita cestuje po projektech – a na Myši by někteří také rádi přijeli a strávili rok v Praze, neměli jsme na ně však finanční prostředky,“ vzpomíná Lhoták.
S natáčecím plánem ale prý pomáhala filmařka, která organizuje natáčení právě animovaných filmů Wese Andersona nebo Tima Burtona. „Ale abychom si ji mohli najmout jako vedoucí výroby, to je nereálné,“ dodává.
Podobně prý „nefunguje princip konkurence“ ani v případě výroby loutek, které se vyrábějí jen na několika místech na světě.
Co poradil tým Andersona
Lhotákův projekt si tak profesionály i vychovával, protože do pozic ve štábu přibíral třeba i studenty těsně po maturitě. „Rozanimovali“ se však i zkušení filmaři. „Někteří kolegové, kteří pak přecházeli na Filipův film (Pošivače, pozn. red.), předtím deset nebo dvanáct měsíců animovali u nás. Animátor je pak v úplně jiné formě, než když má tu a tam práci. To je hrozně vidět,“ míní producent. A konečně – kromě místa a lidí se mezi filmy přesouvá i technika.
„Od týmu Wese Andersona jsme si kupovali techniku. Byli hrozně milí a poradili nám, po čem sáhnout. Na animáky se totiž technika kupuje, to nemá smysl půjčovat na tak strašně dlouhou dobu. Pak jsme to prodali dalšímu filmu,“ říká Lhoták.
Kromě zmíněného Tondy se Slávkou, který prý „adoptoval“ dvě třetiny štábu Myší, zároveň vzniká i nový snímek režisérky Kristiny Dufkové Život k sežrání.
Někteří z animátorů jsou tak podle Lhotáka vlastně tři až čtyři roky v kontinuální práci na nějakém celovečerním animáku. A sám producent nyní vyvíjí s Bubeníčkem a Grimmovou další titul jménem Bezčasí.
Skepse ohledně celovečerních filmů
Ještě před několika lety by však taková kooperace nebyla možná, neboť po privatizaci někdejšího státního podniku Krátký film byla kontinuita částečně přerušená. Několik menších studií vzniklých po rozpadu Krátkého filmu přerod příliš nezvládlo a podle oslovených filmařů přestaly vznikat větší projekty, které by animátory uživily.
„Když jsem studoval, tak jsme měli pedagogy, kteří zažili zlatou éru Krátkého filmu. Byli tam zaměstnáni, vyráběli všechny ty večerníčky a seriály. Když byli v produktivním věku, tak se změnily poměry, kinematografie přestala být v takové míře podporovaná státem, studio se privatizovalo, a oni byli svědky rychle toho, jak to zvadlo,“ sděluje Pošivač. Cítil z nich tak prý skepsi, když jim sdělil, že by chtěl dělat celovečerní filmy.
V Česku, které bylo stále v očích například zahraničních filmařů považováno za animátorskou velmoc, která těží z odkazu Jiřího Trnky, dlela jakási generační propast. „Konec Krátkého filmu na dlouhý čas utlumil předcházející silný proud českých animovaných filmů. Chybělo nám nejen zázemí, ale i pocit pospolitosti, což jsou právě věci, které jsou nyní už překonány,“ míní vedoucí katedry animace na FAMU, režisérka Michaela Pavlátová.
Za nynějším úspěchem podle ní stojí autoři, ale i producenti, kteří umí využívat koprodukcí a grantů. Začíná to prý už právě na školách.
„Na FAMU, kde působím, studenti animace začínají velmi záhy spolupracovat s katedrou produkce. Tyto týmy pak často pokračují i po absolutoriu, mají chuť spolu dělat další filmy,“ míní Pavlátová, z jejíž katedry vzešla třeba na Oscara nominovaná režisérka Daria Kascheeva, jež stojí za filmy Dcera a Electra.
Krátké filmy vznikající na této škole vždycky rezonovaly na festivalech – podle Lhotáka ale filmaři často vyhrávali festivaly, ovšem po škole najednou neměli co dělat.
Kde je Trnka
„Mám dojem, že poslední dobou častěji volí vážná, smutná až depresivní témata,“ odpovídá Pavlátová na otázku o vyjadřovacích schopnostech mladých animátorů a jejich převažující poetice. „Ono to tak bylo do jisté míry vždycky, mladý člověk se někdy obává být ve své práci veselý, aby se nezdál jednoduchý. Také se jim není co divit, doba moc jásotu nenabízí. Ale je hezké, že i v těchto neveselých filmech chtějí na konci nabídnout nějakou naději nebo aspoň její náznak,“ doplňuje.
Studenti si prý během studia vyzkoušejí různé animační techniky, každý se však najde v něčem jiném. „Někdo je věrný 2D nebo 3D počítačové animaci, ale je i dost lidí, kteří jsou unaveni září obrazovky a nadchnou se pro 'ruční' práci s materiálem, pro ploškovou nebo loutkovou animaci, malbu pod kamerou, nebo pro začlenění živého herce do animace,“ vypočítává Pavlátová.
Dědictví Jiřího Trnky podle ní spočívá ve špičkově řemeslně provedeném, skvěle zahraném loutkovém filmu, v humanistickém příběhu se silnou výtvarnou složkou.
„Myslím, že třeba filmy Myši patří do nebe, Tonda, Slávka a kouzelné světlo, filmy režiséra Jiřího Barty nebo filmy z produkce MAURfilmu se dají označit stejně. A troufám si říci, že některé filmy našich studentů i absolventů se k odkazu Jiřího Trnky blíží,“ uvádí.
I Pošivač se hlásí k tradici české loutkové animace, v níž prý nachází inspiraci třeba při některých výtvarných postupech nebo při práci se světlem na scéně. „Obdivuji českou loutku. Nemusí to být jen ta filmová, ale i klasická divadelní. Jiří Trnka tu je jako velmi silný element v historii kinematografie. Měl opravdu velký cit pro estetiku. Sen noci svatojánské je můj velmi oblíbený film z hlediska barevnosti kamery a šerosvitu,“ sděluje muž, který je i výtvarníkem nového animovaného pásma Mlsné medvědí příběhy: Na pól!, které právě přichází do kin.
Tam už ale oproti Tondovi nejde o loutky, nýbrž o stylizovanou 2D ploškovou animaci. A za režií stojí dvojice Kateřina Karhánková a Alexandra Májová, která navazuje na svůj seriál pro děti.
Proč animace táhne
Podle filmařů oslovených ČT24 stojí za nynějším úspěchem kromě talentu filmařů kvalitní vysoké školy a stabilní a předvídatelné prostředí Státního fondu kinematografie, které vyhlašuje samostatné dotační výzvy na animaci, při nichž je třeba umělecky uspět u tamní rady.
Podle Lhotáka je animace unikátní v tom, že dovoluje vyjadřovat se velmi přímým, ale zároveň metaforickým způsobem. „Jsou určité věci, které by v hraném filmu byly strašné klišé a nefungovaly by, ale animace to snese. Dá se vyprávět jinotajným způsobem, což je fajn,“ míní.
Animované filmy mají podle něj také větší „trvanlivost“ v platnosti výtvarného řešení oproti hraným filmům. Vyrábí se sice déle, prodlouženou dobu však stráví i v televizi či na platformách.
„Stárne 3D, což poznáte, když se dneska díváte třeba na první Toy Story. Ale protože jde o dobrý příběh, tak vám to nevadí. Stop motion nestárne skoro vůbec, protože máte všechno v kameře,“ míní producent.
Podle něj se v těchto filmech spojuje umělecká kvalita s komerčním potenciálem. „Baví mě i lidi, kteří animáky dělají. Jsou trochu divní, ale talentovaní. Je to subkultura,“ dodává.
