Česká animace se pomalu vrací do světové pozornosti, nepochybuje producent Martin Vandas. Na Oscarech zaujala nápadem, tón mainstreamu ale udávají hollywoodská studia s rozpočty, o kterých si tuzemská kinematografie může nechat zdát. O šancích české animace se prosadit i o tom, proč by animované Fimfárum u současného zahraničního publika nejspíš neprorazilo, mluvil Vandas jako host Interview ČT24.
V kinech se z filmů, na nichž se Martin Vandas producentsky podílel, aktuálně promítá snímek francouzské režisérky Florence Miailheové. Drama Přes hranici sleduje nelehkou cestu dvou sourozenců, kteří prchají z neurčité východoevropské země, aby mohli žít ve svobodě.
Vandase na animované tvorbě prý baví imaginace. Na rozdíl od hraného filmu umožňuje tvůrci zhmotnit co nejpřesněji svou představu a nechat ji ožít. Do ztvárnění závažných témat vnáší podle něj animace jistou výhodu. „Díky výtvarné stránce může být snímek emocionálnější. Věci, které v hraném filmu vypadají drsně nebo nepřijatelně, třeba v případě filmu Přes hranici obrušují hrany,“ míní.
Dcera měla nápad
Vandas se mimo jiné podílel i na jednom z nejvýraznějších úspěchů české animace posledních let – krátkometrážním příběhu Dcera od studentky FAMU Darii Kashcheevy. Režisérka za něj získala studentského Oscara a byla nominována i na toho „klasického“. Film ukazuje beze slov komplikovaný rodinný vztah.
Úspěch Dcery je podle Vandase zapříčiněn několika důvody. „Jedním je, že je to svým způsobem terapeutický film, že je jakýmsi odpuštěním, o velkém porozumění. Druhou rovinou je, že Daria přišla s naprosto inovativní formou, protože ve filmu pracuje s ruční kamerou, s pocitem dokumentárnosti, autentického pohybu kamery,“ vysvětluje. „To opravdu do té doby nikdo nedělal. A i na Oscarech jí někteří tvůrci říkali: ,To je neuvěřitelné, nás to nenapadlo, i když to vlastně není tak složité, jak se to zdá.‘“
Mainstream co nejblíže realitě
Neobvyklý a pracný přístup animace našel docenění u festivalových porot i amerických akademiků. Animovaný mainstream je ale počítačový. „Hollywoodský průmysl nastavuje laťku tak, že už se výsledek blíží realitě,“ podotýká ke konkurenci velkých „animáků“ Vandas. Předpokládá, že studiové produkce tak cílí na rodiny, které takové filmy sledují.
Už nominace na Oscara dveře v Hollywoodu otevírá. „Projeli jsme všechna hollywoodská studia, ať už Disney, nebo Sony, všude máte možnost potkat se s lidmi, kteří animaci rozumí a mají ji rádi, byť na ni nahlížejí možná trochu jinou optikou než na evropský film,“ nepochybuje Vandas. Zahraniční úspěch rovněž pomohl získat partnery pro financování dalšího filmu Darii Kashcheevy, tentokrát už celovečerní.
Pomalý návrat
V současnosti je o českých animátorech za humny slyšet díky Michaele Pavlátové. Vedoucí katedry animace FAMU (kde mimo jiné studuje už zmíněná Kaschcheeva) zaujala nejprve porotu na prestižním festivalu v Annecy – jako první český tvůrce po letech – a následně i hlasující Zlatých glóbů. Snímek Moje slunce Mad vznikl v česko-francouzsko-slovenské koprodukci a odehrává se v Afghánistánu.
Martin Vandas souhlasí, že se, zatím díky krátkometrážní tvorbě, vrací česká animace na světovou scénu, kam za dob Československa patřila. „Po rozpadu Krátkého filmu byla situace velmi žalostná. Pro celý obor prostě nebyly podmínky, aby filmy vůbec vznikaly. Prvním celovečerním filmem po mnoha letech bylo Fimfárum,“ připomíná producent. Pásmo podle pohádek Jana Wericha se dočkalo ještě dalších dvou pokračování, jednoho dokonce natočeného stereoskopicky, tedy tak, že jej bylo možné zhlédnout i ve 3D.
Jeden film má rozpočet Státního fondu kinematografie
Dnes je, míní Vandas, situace pro animace mnohem lepší, také díky Státnímu fondu kinematografie a České televizi. Zásluhu má rovněž digitální distribuce, která umožňuje snáze uvádět třeba krátkometrážní snímky. „A ty jsou pro animaci důležité z toho důvodu, že si na nich zkoušíte výtvarné i technologické postupy a také zkoušíte tvůrce. Dáte jim možnost natočit film za rok, zatímco celovečerní je běh na mnoho let,“ dodává Vandas.
Mainstreamovým produkcím ale česká tvorba konkuruje jen těžko. Už jen kvůli naprosto rozdílným rozpočtům. „Tam jsou prostředky, které si vůbec nedovedeme představit. Rozpočet v řádu miliard korun pro jeden film by rozpočet Státního fondu kinematografie nezaplnil ani za několik let,“ upozorňuje producent. Cestou jsou ale koprodukce, které umožňují spolupráci v evropském prostředí – ta přináší finance a také širší distribuci.
Dnes už by Fimfárum Shreka neporazilo
„Výhodou animace je univerzální jazyk, není odkázaná na hereckou akci, na hereckou hvězdu. A v případě animace pro děti dosáhnete adaptace jednoduše pomocí dabingu. V univerzálnosti výtvarného klíče animace překračuje hranice a snáze komunikuje s diváky,“ je přesvědčen Vandas. Ale třeba zmíněné Fimfárum by si k současnému divákovi v zahraničí hledalo cestu obtížně. „Přece jen má z dnešního pohledu velmi expresivní výtvarno a specifický smysl pro humor,“ dodává.
Uvedení do tuzemských kin v roce 2002 ale svou misi splnilo. „Ukázalo to, že divák na animovaný film slyší, první Fimfárum myslím dokonce porazilo v návštěvnosti Shreka,“ upozorňuje Vandas. Český divák podle něho na animované tituly chodí, potřeboval by ale ještě více přesvědčit, že animovaný film neznamená jen film pro děti.
Jako producent momentálně pracuje na Rosentaalu podle knihy o dobrodruhu Eskymo Welzlovi od Miroslava Krobota, který snímek rovněž i režíruje. Scénář napsal Marek Epstein, výtvarné stránky se ujal Václav Švankmajer. Film využívá rotoskopie, tedy překreslení hrané akce do animované podoby. Použita byla už třeba v příběhu Alois Nebel, kde titulní roli hrál právě Krobot.
