Moderní lichva je v Česku systematický problém, který končí většími dluhy a ztrátou bydlení, varuje nová studie Institutu prevence a řešení předlužení. Autoři dopady odhadují v řádech desítek tisíc případů a v rámci rozsáhlého dokumentu přináší doporučení, jak situaci řešit.
Pojem lichva byl historicky spojován s půjčováním peněz za přemrštěný úrok. „Od druhé poloviny devatenáctého století se však v právní teorii a legislativě rozsah tohoto pojmu zobecňuje na jakékoli společenské vztahy. O lichvě lze hovořit například také ve spojení s bydlením či prací,“ vysvětlují autoři studie.
Do popředí přitom v současnosti vstupuje prvek, který zdůrazňuje, že základem lichvy je zneužití zranitelného postavení slabší strany silnějším partnerem právního vztahu, dodávají autoři, kteří termín „moderní lichva“ využívají proto, aby problém odlišili od „tradiční“ lichvy.
Oběti moderní lichvy jsou podle studie ti, kdo jsou zadluženi či postiženi exekucí a usilují o úvěr k uhrazení dřívějšího dluhu. Zároveň se jedná o osoby, které vlastní nemovitost, v níž zpravidla také bydlí. Situace dané osoby se již ovšem dostala do stavu, kdy nemůže získat spotřebitelský úvěr u banky či nebankovní společnosti s licencí, jelikož jsou důvodné pochybnosti o její schopnosti úvěr splácet.
Proměna lichvy
Podstatné je dodat, že výše dluhů nutně nemusí převyšovat hodnotu majetku a teoreticky by tak člověk mohl situaci vyřešit například prodejem nemovitosti. Stěžejním požadavkem nicméně bývá zachování bydlení. Vzhledem k tomu, že člověk v takovéto situaci může pociťovat stav tísně, nemusí být dle studie „schopen analyzovat smluvní dokumentaci a může být snáze manipulovatelný“.
Studie upozorňuje, že moderní lichva nemá na rozdíl od té tradiční podobu spočívající v nepřiměřeném úroku. „V obecné rovině lze moderní lichvu charakterizovat jako predátorské financování, které od počátku nepředpokládá jeho řádné vrácení a naplnění hlavního závazku. Naopak vytváří podmínky k tomu, aby závazek skončil předčasně a mohly být uplatněny převážně sankční nároky, které v důsledku toho vzniknou,“ vysvětlují autoři s tím, že pozornost se tak upíná na nemovitost, která sloužila k zajištění.
Hrubý nepoměr vzájemných plnění, který je klíčovým znakem moderní lichvy, podle studie často nelze dovodit pouhým srovnáním toho, co je formálně obsahem hlavního závazku. Oběť například nemusí fakticky obdržet ani celou sjednanou částku, neboť věřitel si již na počátku může ponechat její část na úhradu zprostředkovatelské provize či započíst různé náklady a poplatky, aniž by za ně poskytl odpovídající protiplnění.
Úvěry „na IČO“
Jednou z nejčastějších forem moderní lichvy jsou úvěry „na IČO“. V tomto případě je spotřebitel formálně označen identifikačními údaji podnikatele a deklaruje využití úvěru pro „podnikatelské účely“, ačkoliv nepodniká či jedná mimo rámec své podnikatelské činnosti. „Lidé v akutní finanční krizi jsou lichváři cíleně tlačeni k využití svého IČO nebo k jeho účelovému založení, protože na běžný úvěr už nedosáhnou, a přicházejí tak o ochranu spotřebitele,“ vysvětluje podstatu problému právník a hlavní autor publikace Jakub Sosna.
Při získání takového úvěru je klíčový požadavek na uznání dluhu ve formě notářského zápisu se svolením k vykonatelnosti. Výše samotného úvěru sice bývá řádově nižší než hodnota nemovitosti toho, kdo si půjčuje, avšak notářský zápis jako exekuční titul (rozhodnutí sloužící jako podklad pro exekuci) funguje jako nástroj, kterým věřitel může zřídit exekutorské zástavní právo k nemovitosti ve vlastnictví dlužníka po takzvaném zesplatnění úvěru – to je krok, kdy je celý úvěr předčasně vyhlášen za ihned splatný, je požadováno jeho okamžité splacení a zpravidla v ten moment významně naroste na základě sankcí.
- Obsahem notářského zápisu o dohodě se svolením k vykonatelnosti je závazek dlužníka, že ve stanovené lhůtě řádně splní svůj dluh věřiteli, a pokud tak neučiní, může věřitel bez dalšího soudního řízení požádat soudního exekutora o exekuci dlužníkova majetku.
- Není tak třeba před exekucí absolvovat soudní řízení se soudním poplatkem a často s dobou trvání několika let, ve kterém je dlužníkovi nejdříve uloženo dluh zaplatit, a až poté lze navrhnout exekuci.
Zdroj: Notářská komora České republiky
Podepíše-li člověk notářský zápis se svolením k vykonatelnosti, dopředu tím podle dluhové poradkyně, právničky a spoluautorky studie Petry Lomzové souhlasí, že když nebude splácet, není potřeba soud. „De facto tím věřiteli dává zelenou k rychlé exekuci a dražbě,” vysvětluje Lomzová.
P2P úvěr
Další variantou, kterou moderní lichváři využívají, je P2P úvěr, kdy je smlouva formálně uzavřena mezi dvěma nepodnikajícími fyzickými osobami. Věřitel v tomto případě do vztahu fakticky vstupuje jako investor, jehož cílem je zhodnotit volné prostředky. Do sjednání tohoto vztahu je dle autorů velmi úzce zapojen také zprostředkovatel, který tak činí jako podnikatel.
Problémem je zejména situace, kdy zprostředkovatel danou činnost vyvíjí bez oprávnění České národní banky. V takovém případě pak není zabezpečena náležitá ochrana věřitele. Podmínky samotného úvěru jsou pak nastaveny podobně jako v případě úvěru „na IČO“.
„Poměrně brzy po uzavření smlouvy také dochází k zesplatnění úvěru a několikanásobnému nárůstu původně poskytnuté částky v důsledku úroků a smluvních pokut,“ vysvětlují autoři. Na základě notářského zápisu se svolením k vykonatelnosti může být následně zřízeno exekutorské zástavní právo k nemovitosti ve vlastnictví dlužníka. Pohledávku za dlužníkem tímto způsobem a také následně v případném insolvenčním řízení uplatňuje věřitel. „Původní zprostředkovatel zůstává většinou skryt,“ dodávají autoři.
Zpětný odkup
Další variantou, kterou mohou moderní lichváři využít, je pak zpětný leasing, kdy je cílem zakrýt, že se jedná o úvěr. Nabízen je tudíž produkt, u něhož je uvedeno, že není ani úvěrem, ani prodejem. Prezentován je tak, že jeho účelem je získat prostředky na úhradu dluhů, neztratit střechu nad hlavou a později si nemovitost zase koupit zpět, vysvětlují autoři studie, podle nichž ovšem ti, kdo tuto formu nabízejí, předpokládají, že člověk nemovitost zpět nevykoupí a nebude ani schopen dlouhodobě splácet dohodnuté nájemné, na základě čehož pak bude vystěhován.
- Leasing je v podstatě smlouvou mezi dvěma stranami – pronajímatelem a nájemcem. Dokud nájemce nezaplatí všechny splátky (většinou měsíční), zákonným vlastníkem aktiva je stále pronajímatel.
- Při zpětném leasingu majitel věci (například nemovitosti) tuto věc nejprve prodá leasingové společnosti, která mu následně na tuto věc poskytne leasing, takže původní majitel věc i nadále užívá jako nájemce a průběžně splácí.
Zdroj: Wikipedia
Na zpětný odkup má navíc velmi často pouze tři až pět let. „Je více než zřejmé, že finanční situace člověka s finančními problémy, který dosud byl vlastníkem a nově platí nájemné, se do tří až pěti let nezlepší natolik, aby si takový člověk finanční prostředky pro zpětný odkup našetřil,“ podotýkají autoři. Slib, že nemovitost bude možné odkoupit zpět, navíc může provázet celá řada zneužívajících ustanovení a praktik.
Nemovitost je záměrně prodávána za co nejnižší cenu, k čemuž je spotřebitel motivován příslibem zpětného odkupu za tutéž či mírně navýšenou cenu. „Výše nájemného fakticky představuje úrok, za který investor poskytl finanční prostředky na odkup nemovitosti, a proto se také odvozuje od výše kupní ceny. Úrok zpravidla dosahuje násobků obvyklé úrokové míry u hypoték,“ upozorňují autoři, kteří ve studii zmiňují i modely, které jsou postaveny na tom, že zpětný leasing poskytují bytová družstva a zneužívají důvěryhodnosti družstevního bydlení.
Terčem mohou být i podnikatelé
V praxi se podle nich lze setkat i s případy, kdy se obětí stanou podnikatelé. Na ty se navíc nevztahuje regulace zákona o spotřebitelském úvěru, především pak povinnost poskytovatele úvěru posoudit jejich schopnost splácet dluhy v plné výši a včas (úvěruschopnost). Studie upozorňuje, že v posledních letech výrazně vzrostl počet podnikajících fyzických osob, které se kvůli výkyvům příjmů či inflaci dostávají do krátkodobé finanční tísně. Právě tato skupina pak představuje jeden z terčů moderních lichvářů.
„Všechny tyto modely spojuje zdání, že o nemovitost v žádném případě nepřijdete. Ve skutečnosti právě o ni jde,” zdůrazňuje Lomzová.
Stávající právní ochrana obětí je navíc fakticky limitovaná, což je dle studie způsobeno mimo jiné tím, že neúvěruschopní vlastníci nemovitostí, kteří nejsou předluženi, nemají dostatek legálních alternativ k řešení své situace při zachování bydlení, protože stávající proces oddlužení je v tomto ohledu omezený. Soudní ochrana je ztížena tím, že je obtížné prokázat okolnosti uzavírání smluv, které často probíhá pod nátlakem a ve spěchu.
Řetězce firem násobí malé problémy
Konkrétnímu příkladu se již před několika lety věnovala i Česká televize. Denisa Lazarovská v roce 2016 zdědila dům, se kterým byla i hypotéka. Když v roce 2019 onemocněl její manžel, platili více než vydělávali a hledali řešení, která jim nabídla zprostředkovatelka. Stačilo „pouze“ ručit domem.
Investor, kterého zprostředkovatelka sehnala, následně rodině poskytl první půjčku ve výši dvou set tisíc korun. Kvůli provizím a úrokům se ale dluh vyšplhal na tři sta tisíc, které firma chtěla za tři měsíce zpět. Manželé ovšem peníze neměli a firma tak přišla s další osobou, která jim půjčila milion a zaplatila půjčku i hypotéku. Peníze, které tato osoba chtěla zpět za šest měsíců, ovšem manželé rovněž neměli.
Pokračovala tak situace, kdy firma, která poskytla původní půjčku, domluvila další firmu. Postupně tak následovaly další provize, poplatky i úroky a za necelé dva roky se dluh vyšplhal na 2,8 milionu korun. Manželé poté dostali informaci, že dům musí prodat.
„Je to velmi sofistikovaný řetězec firem, které na sebe jsou různě navázány. Jedna firma nabídne první půjčku, potom zprostředkuje jiný úvěr. Domluví vyplacení jiného úvěru a přeúvěrování na čtvrtou firmu. A každá ta další firma si uloupne další peníze. Ve finále se lidem, kteří jsou v problémech, ale mají problémy ještě relativně malé, ty problémy výrazně znásobí,“ vysvětloval v roce 2023 ředitel Institutu prevence a řešení předlužení Radek Hábl, který se rovněž podílel na vzniku nové studie.
Rodina ale měla štěstí. Lazarovská v poslední chvíli zavolala advokátce, která v případu viděla lichvu a soud také. Odvolací soud následně potvrdil, že kupní smlouva v podstatě nikdy neexistovala a poslední věřitel se tedy nikdy nestal vlastníkem domu. Dům tak rodině zůstal, avšak část dluhu rovněž.
Proč se moderní lichvě daří?
Autoři studie poukazují na to, že případy moderní lichvy jsou mnohdy hodnoceny jako soukromé záležitosti poškozených, které si způsobili sami. Dalším důvodem, který přispívá k výskytu tohoto jevu, je dle názoru autorů fakt, že se z příslušných transakcí stala tolerovaná forma soukromých investic. Subjekty, které podobné aktivity vyvíjejí, totiž využívají především cizí zdroje, které získávají od soukromých investorů. Ti si ovšem vůbec nemusí uvědomovat, k čemu konkrétně je investice využita.
Moderní lichvě podle studie nahrává třeba také dostupnost monitorovacích služeb katastru nemovitostí. Ty umožňují identifikovat vlastníky nemovitostí, kteří jsou postiženi exekucí, což usnadňuje hledání potenciální oběti. Právě exekuce je přitom významným rizikovým faktorem, protože poukazuje na neschopnost splácet dluhy včas a v plné výši.
Studie uvádí, že dle Českého úřadu zeměměřického a katastrálního bylo jen za rok 2024 do katastru nemovitostí zapsáno ve vztahu k fyzickým osobám více než 38 tisíc poznámek o nařízení exekuce. Údaje získané od stejného úřadu pak ukazují, že jen v roce 2024 bylo k nemovitostem ve vlastnictví fyzických osob provedeno v katastru nemovitostí více než 101 tisíc vkladů zástavních práv, z nichž přes šestnáct tisíc připadá na nebankovní a jiné subjekty, což dle autorů ukazuje, že nebankovní sektor hraje v oblasti hypoték významnou roli.
Data ukazují rovněž to, že většina vlastníků nemovitostí z řad fyzických osob řeší exekuci jinak než podáním insolvenčního návrhu spojeného s návrhem oddlužení. I pokud se ale lidé pro toto řešení rozhodnou, neznamená to, že na ně moderní lichváři nezaměří svou pozornost. Některé nabídky zpětného leasingu totiž právě na tuto skupinu osob cílí.
„Kombinace vysokého počtu zástav, exekucí vůči osobám s nemovitostí a slabé ochrany dlužníků vytváří prostor, v němž může i malý okruh predátorů přenášet majetek v hodnotě stovek milionů až miliard korun ročně. Každý procentní bod nárůstu počtu zástavních práv vůči nebankovním subjektům představuje stovky nových domácností ohrožených ztrátou bydlení,“ shrnují autoři, podle nichž ovšem moderní lichva není okrajovou aktivitou několika jednotlivců, ale paralelním trhem s majetkem.
Identifikace problémů
Za první problém autoři označují fakt, že předlužení vlastníci nemovitostí, kteří nejsou z pohledu licencovaných poskytovatelů úvěruschopní, nemají přístup k dostatku legálních alternativ. Stávající proces oddlužení podle studie k řešení přispívá jen v omezené míře.
Druhý problém dle autorů spočívá v nedostatcích při vymáhání existující právní úpravy. Řešení prostřednictvím civilního práva má podle studie limity – třeba ztížený přístup obětí lichvy k právní pomoci. Rezervy lze podle autorů spatřovat například v možnosti většího využití řízení u finančního arbitra, které je na rozdíl od řízení u soudu ovládáno vyšetřovací zásadou a mělo by být pro spotřebitele i z dalších důvodů vstřícnější variantou.
Dalším problémem jsou podle studie nedostatky stávající legislativy, kam řadí třeba již zmíněnou nedostatečnou ochranu podnikajících fyzických osob. Autoři upozorňují, že problém dlouhodobě zůstává mimo radar státu.
Za čtvrtý problém pak autoři označují faktory, které rozsah moderní lichvy umocňují. Do této kategorie řadí snadný přístup k údajům z katastru nemovitostí či snadnou dostupnost soukromého financování pro moderní lichváře.
Jak situaci řešit?
Studie rovněž navrhuje kroky, které by situaci dle jejích autorů pomohly zlepšit. První skupinou doporučení jsou ta nelegislativní. Autoři navrhují umožnit dostupné a férové financování pro dlužníky s nemovitostí, zpřesnit pravidla pro notářské zápisy a následně je důsledně kontrolovat, důsledně postihovat zastřené spotřebitelské úvěry ze strany finančního arbitra či důsledně vymáhat existující právní úpravu ochrany spotřebitele ze strany České národní banky.
Dalším doporučením je zefektivnit práci policie při odhalování lichvy lepší metodickou a vzdělávací činností. Lichva totiž dle autorů patří z hlediska dostupných statistik i přes mírný nárůst v posledních letech k marginálním trestným činům, které policie registruje.
Mezi další návrhy poté patří důsledně uplatňovat ochranu slabší strany a zdržet se při aplikaci práva takového přístupu, který zdůrazňuje formality na úkor obsahu nebo kontextu, prověřit zapojení bank a regulovaných crowdfundingových platforem do financování lichvy a přijmout případná opatření k vyloučení takové možnosti. Zvážit by se také mělo opatření, které by zlepšilo přístup obětí lichvy k právní pomoci.
V rámci legislativních opatření studie doporučuje rozšířit ochranu spotřebitele v dílčích aspektech i na OSVČ, zakázat uplatňování budoucích nároků, poskytnout právo na předčasné splacení úvěru se snížením celkových nákladů, omezit zneužívání informací o zahájené exekuci v katastru nemovitostí či ponechat zprostředkované P2P úvěry v režimu zákona o spotřebitelském úvěru včetně zákazu rozhodčích doložek.
Dále autoři navrhují zvážit přijetí právní úpravy, která by dlužníkovi zachovala naději na udržení si bydlení v rámci procesu oddlužení, rozšířit okruh zveřejňovaných rozhodnutí a informací v databázi rozhodnuti.justice.cz, posílit v rámci insolvenčního zákona ochranu dlužníka a ostatních věřitelů před nepřiměřeným příslušenstvím (úroky, pokuty či jiné sankce) a regulovat či zakázat zpětný leasing zaměřený na bydlení.
