Justice není ve svých rozhodnutích ovlivňována, říká soudce Nejvyššího správního soudu (NSS) Karel Šimka. Případné dotazy politiků či úředníků na probíhající kauzy se dají jednoduše odmítnout, roli také podle něj hraje „intenzita“ takového dotazu. Kauza posledních dnů o možném ovlivňování soudců ze strany Hradu ale podle Šimky neprospívá důvěryhodnosti justice.
Pane doktore, co Vás napadá, když slyšíte slova Josefa Baxy o tom, že to byl výměnný obchod – já tě jmenuju předsedou Ústavního soudu, když mi budeš po vůli, věříte tomu?
Víte, já svému bývalému šéfovi a kolegovi samozřejmě věřím, protože nemám důvod pochybovat o tom, že by si to vymyslel. A pokud on to takhle líčí, tak to takhle vnitřně a subjektivně vnímá.
A kdyby to tak skutečně bylo, co by to znamenalo?
Myslím si, že to znamená, pokud by to tak skutečně bylo, docela velký průšvih pro pana Mynáře.
A pro pana prezidenta?
Tak pro pana prezidenta také.
Protože pan Baxa říkal, že mu to vlastně navrhoval pan prezident.
Tak pro pana prezidenta také, pokud by to samozřejmě pan Mynář dělal z pokynu pana prezidenta. Jsou tady ovšem ústavní zábrany, které by u pana prezidenta znemožňovaly ten průšvih nějak řešit.
Dělal na Vás během vaší kariéry někdy někdo nějaký nátlak, zkusil to někdy, aby ovlivnil vaše rozhodnutí?
Jestli ano, tak jsem si toho nevšiml.
Je to, co víte o schůzkách hradního kancléře se zástupci justice a soukromých rozhovorech bývalého předsedy Nejvyššího správního soudu Josefa Baxy s prezidentem, ovlivňování soudů, nebo ne? Protože pan prezident tvrdí, že to není ovlivnění, je to doporučení, vyjádření názoru.
V běžné soudcovské praxi se setkáváte se spoustou případů, že někdo řekne něco, co vás může vědomě nebo nevědomě ovlivnit v tom, jak budete rozhodovat. Kauzy tohoto typu, kauzy mediální, tam prostě se s tím ovlivňováním setkáváte neustále, protože prostě zaznamenáváte, co si jednotliví aktéři o kauze myslí.
Tak přece jenom je to něco jiného, když si to přečtete v novinách, něco jiného, když vám řekne nějaký svůj názor nebo doporučení prezident, tam nějaký rozdíl asi cítíte?
Určitě, nepochybně. O těch kauzách samotných já samozřejmě osobně nevím nic, já o nich vím z bohatého mediálního zpravodajství a samozřejmě, bavili jsme se o tom s kolegy různě na soudě. Ale přímo hodnotit, jak to probíhalo, a provádět tady nějaké vyhodnocování, jestli to subjektivně správně vidí pan Mynář nebo náš pan bývalý předseda, to já nemohu.
Vy byste šel na schůzku s hradním kancléřem, kdyby vám zavolal? Pozvali by vás do restaurace a potom by na vás vytáhl nějakou živou kauzu, kterou váš soud řeší, tak co by se stalo?
To bychom měli ale rozlišit.
Rozlišit, tak dobře. Šel jste na schůzku s hradním kancléřem?
V zásadě ano, protože nepovažuji za nevhodné a nemožné chodit na schůzky s ústavními činiteli nebo s úředníky.
Počkejte, hradní kancléř není ústavní činitel.
Je to nějaký vysoký úředník, docela hodně vysoký úředník.
A jakou on má ze své pozice vlastně, jakou má přednost před normálním člověkem?
Nemá vůbec.
No dobře, takže kdybych vzavolala já, tak se mnou půjdete na schůzku do restaurace, myslím odborně si povídat?
Upřímně řečeno, když mi zavoláte vy, nebo když mi zavolá někdo, kdo může mít nějaký dobrý důvod se zajímat o to, co rozhoduje Nejvyšší správní soud, nebo jakým způsobem funguje justice, tak s vámi na schůzku půjdu a určitě bych šel na schůzku i s panem Mynářem, pokud bych měl dojem, že se chce bavit o něčem legitimním. A to je to podstané.
Tak a kdyby nastala situace, že by se tedy s vámi chtěl bavit o živé kauze, kterou váš soud řeší, tak co byste udělal?
Pan Mynář by se třeba se mnou mohl bavit, a to také se v mnoha případech stalo, o tom, jestli by třeba nějaký ústavní právník byl vhodným kandidátem na soudce Ústavního soudu. Nebo se bude se mnou chtít bavit o tom, jestli člověk, který se mnou dlouho pracoval jako kolega na soudě, by byl vhodný, já nevím, pro nějakou vyšší soudní pozici.
A jaksi bylo by velmi dobré, kdyby se pan prezident nebo pan Mynář nebo kdokoliv, kdo má ústavní kompetenci takové lidi jmenovat, nebo nějakým způsobem jejich personální osud řešit, poradil s těmi či oněmi o tom, jestli ten člověk je dobrý na danou funkci. A to je pořád v pořádku.
Ale pak vy se ptáte na situaci, kdyby pan Mynář, nebo kdokoliv jiný začal s nějakou kauzou, kterou mám na stole, nebo máme v senátě na stole, v takovém případě já bych zareagoval velmi zdvořile, ale velmi jasně, řekl bych prostě: ,Sorry, ale o tom se bavit nemůžeme.‘
A byl by nějaký další postup? Že byste to třeba oznámil šéfovi vašeho soudu, nebo udělal nějaký zápis do spisu, nebo tak něco?
To by strašně záviselo na intenzitě jeho dotazu. Protože samozřejmě v běžném životě to může být tak, že člověk svůj dotaz položí tak nějak zdráhavě, spíš tak, že by to chtěl vědět, ale ví, že to není vhodné, tak jenom tak nějak naznačí. A pak já bych byl tady trochu shovívavý a nešel to hned někam práskat.
Ale na druhé straně, pokud by ten dotaz byl intenzivní, pokud by dotaz opravdu byl takový, že by z něho silně plynulo, že když to neudělám, tak budu mít třeba potíže, tak to je samozřejmě i kvůli mně a kvůli mé ochraně jako soudce vhodné nějak řešit. Ale zdůrazňuji, byl bych tady velmi obezřetný a nemá cenu s každou drobností prostě chodit někam takříkajíc něco hlásit.
A do jaké míry je podle vás to, co dnes řešíme, o čem slyšíme, schopné poškodit důvěryhodnost justice?
Já z té kauzy, přiznám se, v obecné rovině vůbec nejsem nadšený. Protože na jedné straně velmi oceňuju odvahu kolegů Baxy a Šimíčka, že s tou věcí prostě jdou na veřejnost a nějakým způsobem ji tématizují. Ale na druhé straně se týden budeme bavit o tom, jestli justice je, nebo není ovlivňována a já ze své vlastní zkušenosti můžu říct, že není. Ale budou mi to lidi věřit?
Tak doufejme, že to tak není a že vám lidi budou věřit.
Byl bych rád.
