„Českomoravský prostor se nesmí nikdy ponechat v takovém stavu, který by umožňoval Čechům tvrdit, že je to jejich prostor. (…) Někdy nezbude nic jiného než Čechy poněmčit a převychovat, nebo postavit nakonec ke zdi.“ Tyto věty pronesl vysoký představitel SS a policie, tehdy sedmatřicetiletý Reinhard Heydrich na shromáždění nacistických funkcionářů několik dnů po svém příjezdu do Prahy. Na základě Hitlerova pověření přijel 27. září 1941 do tehdejšího Protektorátu, aby zlomil odboj a odpor českého lidu. Tehdy začala první heydrichiáda, která se pro obyvatele změnila v nacistickou hrůzovládu s politikou vražd a zastrašování. Sám Heydrich za ni zaplatil životem, když v červnu 1942 po úspěšném atentátu zemřel v pražské Nemocnici na Bulovce.
Seznamy popravených v ulicích a nacistický teror. Česko si připomíná nejtemnější období novodobé historie
Události: 80 let od Reinharda Heydricha v Protektorátu (zdroj: ČT24)
Jeden ze spoluautorů holocaustu, za jehož éry se začal naplňovat tragický osud českých a moravských Židů, byl zastupujícím říšským protektorem v Čechách a na Moravě osm měsíců a osm dní. Heydrich zanechal v českých dějinách krvavou stopu. Ihned po svém nástupu vyhlásil stanné právo, které platilo až do 20. ledna 1942.
„Po vyhlášení stanného práva bylo popraveno celkem 486 odbojářů. Téměř dva a půl tisíce lidí, z toho na tisíc sokolů, bylo posláno do koncentračních táborů k likvidaci. Na konci války se jich do vlasti vrátil jen zlomek,“ říká k teroru po nastolení první heydrichiády historik Jindřich Marek z Vojenského historického ústavu.
Heydrich prakticky zdecimoval odboj, přesto ne zcela: právě atentát na něj patří k největším činům v historii odboje v Československu i celé okupované Evropě. Jak výstižně napsal profesor Václav Černý: „Heydrich přišel zabít český národ a český národ ho za to zabil.“
80 let od příchodu Reinharda Heydricha do Protektorátu (zdroj: ČT24)
Proč poslali do Prahy právě Heydricha?
Důvody vyslání Heydricha do Prahy byly politické i vojensko-ekonomické. Po výrazném nárůstu odbojové činnosti a sabotáží v roce 1941 byl dosavadní protektor Konstantin von Neurath „na svou vlastní žádost“ Adolfem Hitlerem odeslán na zdravotní dovolenou. Do Prahy byl místo něj vyslán právě ambiciózní generál SS Heydrich.
Ten se narodil 7. března 1904 v Halle opernímu pěvci, jehož matkou byla Židovka. V osmnácti letech se stal kadetem německého námořnictva, jeho slibnou kariéru ale ukončil v roce 1931 soudní proces za znásilnění dcery námořního důstojníka. V roce 1931 vstoupil na popud svojí manželky Liny do NSDAP a SS a jeho raketová kariéra odstartovala. V červenci 1932 se stal šéfem bezpečnostní služby SS, později šéfem bavorské policie, v roce 1936 šéfem bezpečnostní policie a v roce 1939 šéfem Hlavního úřadu říšské bezpečnosti.
Již od roku 1937 organizovali Heydrichovi lidé bojové výpady v sudetoněmeckém pohraničí Československa, čímž v říjnu 1938 napomohli k rozbití republiky. Po zahájení druhé světové války učinil Heydrich ze svého úřadu centrum státního teroru a zřídil takzvané operační skupiny (Einsatzgruppen), které od června 1941 v okupovaných územích s pomocí místních milicí vyvraždily asi 1,2 milionu Židů a statisíce sovětských občanů. V červenci 1941 byl Heydrich pověřen praktickým provedením „konečného řešení židovské otázky“.
První stanné právo (zdroj: ČT24)
Heydrich do tehdejšího Československa přišel i kvůli ekonomice. Protektorát se stal ve druhém válečném roce 1941 vedle Porúří důležitým centrem zbrojního průmyslu. Ve Škodových závodech v Plzni a brněnské Zbrojovce měli Němci k dispozici jedny z nejvýkonnějších kováren zbraní na světě. Ze západu Německa byla také výroba často převáděna do Protektorátu, kde se tehdy vyráběla třetina německých tanků a čtyřicet procent lehkých kulometů.
Hlavními Heydrichovými cíli bylo zvětšit podíl zbrojní výroby v Protektorátu pro nacisty, připravit germanizaci a později likvidaci českého národa či vyvolat a upevnit kolaborantskou politiku. V té nežádal pouhý „háchovský“ souhlas, ale i aktivní zapojení podle vzoru Emanuela Moravce.
Likvidace odboje
Krátkodobým cílem Heydricha byla likvidace domácího odboje za účelem „uklidnění“ situace v Protektorátu. Proto nechal hned druhý den po svém jmenování vyhlásit výjimečný stav a bezprostředně po příjezdu zatknout předsedu vlády Aloise Eliáše (již v říjnu byl odsouzen k trestu smrti za velezradu a vyzvědačství, zemřel na popravišti 19. června 1942). Před osmdesáti lety byl v sídle pražského gestapa odsouzen k trestu smrti také pražský primátor Otakar Klapka. Tehdejší významná osobnost české právnické scény a dlouholetý poslanec za Československou stranu socialistickou byl popraven 4. října 1941.
obrázek
Tresty smrti se ale netýkaly jen tehdejších aktivních politiků. V období stanného práva od 28. září 1941 do 20. ledna 1942 byli zavražděni představitelé celostátní vojenské organizace Obrany národa, Sokola či ilegálního vedení Komunistické strany Československa.
Nejčastěji se podle historika Marka oběťmi stávali právě příslušníci vojenského odboje. Jeden den po vyhlášení stanného práva 28. září 1941 byli zabiti generál Josef Bílý, velitel Obrany národa, a generál Hugo Vojta, spoluzakladatel této odbojové organizace.
„Mezi popravovanými se objevovali i lidé, kteří dostali trest smrti za narušování válečného hospodářství. Nikdo si nemohl pořídit ani chleba nebo sádlo bez toho, aniž by na ně měl potravinové lístky. Když nacisté dopadli někoho, kdo si načerno zabil prase a nepřihlásil ho k odvodům, tak na něj mohla čekat i poprava,“ dodává Marek.
Vraždění v Kounicových kolejích
V Praze se nejčastěji nejvyšší trest vykonával v ruzyňských kasárnách. Nicméně hlavní město nebylo jediným místem, kde docházelo k fyzické likvidaci režimu nepohodlných lidí.
Jednou z tragických připomínek německého zběsilého vraždění v českých zemích během druhé světové války jsou brněnské Kounicovy koleje. Okupační správa zde zřídila věznici, kterou prošly tisíce českých vlastenců a odbojářů. Většina z nich poté skončila v některém z koncentračních táborů, mnozí ale byli přímo zde krutě mučeni a zabiti. První hromadná poprava se zde konala dva dny od vyhlášení stanného práva 30. září 1941.
obrázek
Toho dne bylo zastřeleno dvacet devět osob, především členů odbojové Obrany národa a komunistů. Celkem zde bylo popraveno na osm set osob. Poslední poprava se konala 18. dubna 1945. Vraždám někdy přihlíželi brněnští Němci, zejména ženy, které dle pamětníků exekuce často vítaly. Obdobně po válce, kdy zde byla několik měsíců věznice pro zrádce a kolaboranty, chodili Češi přihlížet mučení vězňů, kterých zde od května do září 1945 zahynulo nejméně tři sta.
Řešení české otázky
Heydrichův politický program nepočítal jen s likvidací opozice. Řešení českého problému mělo být podle jeho projevu v Černínském paláci 2. října 1941 následovné: poněmčení, vystěhování na východ a fyzická likvidace těch, kteří by se proti tomu postavili. Zatím měla být ještě většina českého obyvatelstva plně využita pro potřeby války. Po skončení stanného práva v lednu 1942 nastoupila politika orientovaná na dělnictvo, které bylo získáváno různými sliby či penězi. Invalidní, starobní a vdovské důchody se například zvýšily o sedmdesát pět procent, zavedeno bylo povinné pojištění proti nezaměstnanosti a rozdávaly se vstupenky do kin a divadel či poukazy na dovolenou.
Heydrich též rozhodl o osudu protektorátních Židů. Již dva týdny po nástupu bylo na poradě v Praze 10. října rozhodnuto o deportaci jejich části do Lodže a Terezín byl určen jako vhodné místo pro soustředění většiny protektorátních Židů. První transport do lodžského ghetta odjel z Prahy 16. října. Do Terezína odjel první vlak, takzvané komando výstavby, 24. listopadu.
Heydrichova politika „cukru a biče“ měla z pohledu režimu jistý úspěch. Podařilo se mu do určité míry oslabit odboj a v občanech vyvolat strach. Sám ale nevěřil, že odbojové hnutí je zcela zlikvidováno. Byl přesvědčen, že pacifikovat odpor může jen „konečné řešení“. O Češích říkal, že jsou jako tráva – když cítí nebezpečí, skloní se, ale jsou připraveni znovu vztyčit hlavy.
Nejtemnější období českých dějin
Cítil se však poměrně bezpečně. Sám říkal: „Proč by na mne měli moji Češi střílet.“ A ze své vily v Panenských Břežanech jezdil v otevřeném automobilu. I proto měl atentát uskutečněný 27. května 1942 parašutisty Jozefem Gabčíkem a Janem Kubišem úspěch a Heydrich 4. června zemřel. Ojedinělý případ úspěšné fyzické likvidace tak vysoce postaveného nacistického pohlavára posílil pozici československé exilové vlády v Londýně. I díky němu západní mocnosti odstoupily od mnichovské smlouvy.
Stinnou stránkou atentátu se staly represálie, jimž bylo po Heydrichově smrti vystaveno obyvatelstvo Protektorátu. Okamžitě po události bylo vyhlášeno druhé stanné právo a začaly masové popravy. Akce přijel řídit šéf nacistické pořádkové policie generál Kurt Daluege, který byl jmenován novým zastupujícím říšským protektorem. Sedm parašutistů zahynulo 18. června v pravoslavném chrámu Cyrila a Metoděje v pražské Resslově ulici. Nacistický teror vyvrcholil v červnu 1942 vyhlazením Lidic a Ležáků. Za druhého stanného práva, které skončilo 3. července 1942, zahynulo přes tři tisíce lidí.
„Když se podíváme na dějiny dvacátého století, tak je toto krátké období heydrichiády, kdy okupantská strana razantně a s červenými plakáty s popravenými v ulicích uplatňovala svoji moc, tím nejtemnějším obdobím novodobých českých dějin,“ dodává Marek. Celé období od roku 1941 do roku 1942 připomíná od středy 29. září nová výstava Vojenského historického ústavu v ruzyňských kasárnách.