Když před 34 lety odstartoval zásah komunistických bezpečnostních složek proti studentům revoluci, nechyběl v Laterně magice Petr Pospíchal. Výjimečný byl tím, že byl nejmladším politickým vězněm normalizačního režimu. Přišli si pro něj do třídy na učiliště. Pak se podílel na organizaci činnosti disentu, ale jeho přátelé na něj také vzpomínají jako na nejvíce mláceného disidenta. O Petru Pospíchalovi točil pro Reportéry ČT David Vondráček.
Reportéři ČT: Komunisté poslali Pospíchala do vězení rovnou ze školy. Mladého disidenta prý tloukli nejvíc ze všech
14 minut
Reportéři ČT: Vězeň č. 11248
„Když vyšla Charta, slyšel jsem to z Hlasu Ameriky. Rychle jsem se pídil po tom dokumentu a během tří dnů jsem to dokázal sehnat. V prvním okamžiku jsem si říkal: To je přesně ono. Bylo pro mě důležité, že se nenásilně usiluje o lidská práva,“ shrnul Petr Pospíchal, jak se seznámil s Chartou 77. Podepsal ji ale až později – po propuštění z vězení, kam ho režim poslal za to, že pomáhal šířit opoziční letáky.
Přišli si pro něj rovnou do třídy před vyučováním. Ze školy zmizel v květnu 1978 a vrátil se za jedenáct měsíců, které strávil nejprve ve vazební věznici a pak na Borech, kam jej poslali za pobuřování. Seznámil se tam například s Václavem Havlem, který pak na Pospíchalovo uvěznění upozornil prostřednictvím svých kontaktů v PEN klubu světovou veřejnost.
Ve vězení později skončil ještě jednou v osmdesátých letech. Předtím spolu s Janem Litomiským zaznamenával jako člen Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných perzekuci věřících lidí na Moravě.
I po druhém propuštění byl Pospíchal opakovaně vyslýchán, při tom i fyzicky napadán. Někteří další disidenti jej označili jako nejvíce bitého oponenta režimu té doby. On sám se domnívá, že to bylo jeho věkem a také zázemím, které se od jiných členů disentu poněkud lišilo. „To, že tam působí velmi mladý člověk z dělnického zázemí z Brna, vyvolávalo ve Státní bezpečnosti pocit, že je to slabé místo a že mohou násilí směřovat proti mně,“ uvedl.
Setkaní chartistů a polské Solidarity
Byl zároveň nepostradatelný při organizaci opozičních akcí. Klíčová byla jeho role například na přípravě setkání chartistů s představiteli polské Solidarity v pohraničních horách. Václav Havel se nechal slyšet, že bez Pospíchalovy utajené logistiky by se nemohla uskutečnit. Organizoval, kdo koho kam přiveze nebo mu pomůže v terénu. „Protože když se udělá chyba, Státní bezpečnost to naruší. Pak může někdo skončit ve vězení,“ podotkl.
Že byl 17. listopadu 1989 v Praze, se studentským pochodem na památku Jana Opletala nesouviselo. Přijel, aby u soudu podpořil Moniku Le Fay (tehdy Elšíkovou), která byla obžalovaná za to, že rozmnožovala protirežimní tiskoviny a za účast na nepovolené demonstraci.
Pospíchal pak v Praze neplánovaně zůstal. Zapojil se do činnosti Občanského fóra, v Laterně magice se také seznámil se svojí budoucí ženou. Magdalena Pospíchalová dnes vzpomíná, že v té době spal v komůrce, kde „na radiátoru visely jeho trenky, protože jak byl z Brna, nic si nepřinesl, musel vždycky vyprat a nechal to tam“.
Telegramy Jelcinovi a Gorbačovovi
Manželé Pospíchalovi po revoluci dostali práci u Václava Havla v zahraniční sekci prezidentské kanceláře. Petr Pospíchal vzpomněl, že například formuloval telegramy Borisi Jelcinovi a Michailu Gorbačovovi při puči v Sovětském svazu v srpnu 1991. Jak podotkl, bylo to uprostřed léta, kdy nebyli lidé v práci, prezident sám byl nemocný. „Věděl jsem, co je třeba udělat, a za normálních okolností by to trvalo velmi dlouhou dobu,“ shrnul.
Později byl Pospíchal velvyslancem v Bulharsku a pak pracoval jako politický a ekonomický poradce pro různé veřejné činitele a zároveň s manželkou pomáhal v sociálních službách v neziskovém sektoru. V roce 2015 se jeho dcery i on sám zapojili do pomoci migrantům z Blízkého východu, kteří se v Česku dočkali chladnějšího přijetí než běženci z Ukrajiny loni.
Podle někdejšího politického vězně je ale princip totožný. „Když propustí z detence, která je někde v lesích, v šest hodin večer ženu s malým dítětem – tak co?“ zdůraznil.
