Otec Anny Balev (rozené Machové) Jaroslav Mach byl jako stovky dalších za své názory perzekuován komunistickým režimem. Na své děti byl učitel a bojovník za svobodu náboženství přísný, ale díky němu se učily cizím jazykům. A Anna se tak, na rozdíl od tisíců dalších, legálně dostala do Spojených států, kam se vdala a žije dodnes.
„Otec byl přísný a tvrdý,“ vzpomíná dcera Jaroslava Macha, kterého komunisté věznili kvůli víře
Před jedenasedmdesáti lety nastoupila v Československu k moci komunistická strana. U vlády se udržela čtyři desetiletí, během kterých zemi opustilo dvě stě tisíc lidí. Někteří z totality za dramatických okolností utekli, jiným se podařilo zemi opustit legální cestou.
Za lepším životem se vydala i Anna Balev. Jako jedna z mála se do Ameriky dostala naprosto legální cestou. V sedmdesátých letech se provdala za Američana ukrajinsko-rusko-německého původu.
Anna s otcem a bratrem
Otec vedl s Tomáškem dlouhé duchovní hovory
Narodila se v roce 1951, tři roky po únorovém převratu. Její rodina žila v Březcích ( pozdějším Štěpánově) nedaleko Olomouce. Vzpomínky na dětství má spojené hlavně s otcem Jaroslavem Machem. Jeho prostřednictvím už jako malá poznala, jak dokázal komunistický režim zasahovat do lidských životů.
„Otec byl vězněn za to, že byl opravdu velký katolík. Bojoval hlavně za svobodu náboženství, bojoval velmi otevřeně, psal otevřené dopisy, dopisoval si s Římem, měl spoustu kamarádů kněží. Jeho blízkým kamarádem byl kardinál Tomášek, ten k nám jezdil na pionýru a vedli s otcem duchovní rozhovory,“ vzpomíná Anna.
Pro katolíky ovšem nebylo v komunistickém Československu v padesátých letech místo. Jaroslava Macha, učitele jazyků na gymnáziu, představitelé tehdejšího režimu poslali do vězení. „Můj otec byl hodně přísný, bohužel neuměl ukázat lásku, protože byl nemilované dítě sám. Dost nás bil, ale vtloukal nám do hlavy, což považuju za jediné plus, jazyky.“ Na gymnáziu učil řečtinu, latinu, němčinu, francouzštinu i italštinu.
Ve výuce dcery mu nezabránily ani mříže
- Seriál Paměťová stopa představuje osudy desítek lidí, kteří trpěli v totalitních režimech 20. století. Jde o lokální příběhy s nadregionálním přesahem. Dokumenty vznikají ve spolupráci s brněnskou pobočkou VHÚ Praha a AMERFO o. p. s.
V zadávání úkolů dceři Jaroslavu Machovi nezabránily ani mříže na Mírově. „Když jsme jezdili za otcem do Mírova, bylo mi sedm. Musela jsem mu vozit úkoly z němčiny a on seděl za mřížkou, zkoušel mě z minulého úkolu a pak mi dal další úkol na další termín.“
Právě díky znalosti jazyků, které jí otec vtloukal do hlavy, mohla později Anna z komunistického Československa odcestovat. Bylo jí devatenáct, když se coby vystudovaná zdravotní sestra v Praze potkala s tehdy jednatřicetiletým americkým architektem Nickem. Anglicky sice neuměla, nabídla mu ale konverzaci v němčině nebo ruštině.
„Ruštině jsem se nebránila. Přece nebudu mít předsudky kvůli jazyku. Když si odmyslíte politiku, tak je to docela pěkný jazyk,“ říká Anna.
Svatba Anny a Nicka v Olomouci
Sodoma Gomora, nebo vytoužená svoboda?
Nick měl ukrajinské kořeny, v dětství žil v Německu a teprve později se s rodiči odstehoval do Spojených států. Pro Annu, která mu učarovala, se po pár letech do Československa vrátil, oženil se s ní a odvezl si ji do Spojených států. „Maminka byla smutná, a otec mávl rukou, že jsme nevydařené děti a že jdu do Sodomy Gomory,“ vzpomíná Anna.
Paměťová stopa: Z Hané na Manhattan (zdroj: ČT24)
V New Yorku nakonec vystudovala angličtinu a divadelní umění a s manželem se jim narodily dvě dcery. Dnes je Anna čtyřnásobnou babičkou. „Přišla jsem do svobodné země a s tím šla ruku v ruce i svoboda pro ty děti. Tady se s dítětem diskutuje, téměř nikdy se netrestá, skoro nikdy se nekritizuje,“ říká Anna, která zažila jako dítě úplně něco jiného.
Po svém oblíbeném New Yorku jezdí Anna zásadně na kole a na Moravu zavítá alespoň jednou za rok. Do rodné země se ale ani po převratu v roce 1989 natrvalo vrátit nikdy nechtěla. Českou kulturu i své krajany podporuje za oceánem a pomáhá těm, kteří do kosmopolitního města ze staré vlasti přijedou.