Pořad 168 hodin nedávno odvysílal reportáž o samoživitelce Evě. Ukázalo se, že úřady práce někdy lidem neposkytují pravdivé informace a nezprostředkují pomoc. Repotérky Zuzana Černá a Martina Houdková se zeptaly bývalých úřednic a ty popsaly nátlakový aparát – podle nich nejde o pomoc lidem v nouzi, ale o úsporu vyplacených dávek třeba proto, že vyšší úředníci za to dostávají odměny.
Nepomáhat, ušetřit na dávkách. Bývalé pracovnice popsaly praxi úřadů práce
168 hodin: Z moci úřední (zdroj: ČT24)
Tentokrát reportérky pořadu 168 hodin narazily na případ psycholožky Aleny, která neplánovaně otěhotněla chvíli poté, co podala výpověď. S partnerem se chystali odjet do zahraničí. Z cesty ale sešlo a partner ji opustil. Alena se ocitla v azylovém domě a na podpoře v nezaměstnanosti.
Místo pomoci kázání o plánovaném rodičovství
Když jí skončila a Alena byla už dva měsíce bez příjmu, vyrazila ve vysokém stupni rizikového těhotenství na úřad práce Prahy 5 požádat o pomoc v hmotné nouzi. Odtamtud odešla se slzami v očích. „Byla jsem poučena pracovnicí úřadu o tom, že těhotenství se má plánovat, a o spoustě dalších jiných věcí, které s dávkami nemají nic společného. Odešla jsem, protože se mě její přístup dotkl, i to, jak na mě křičela,“ popisuje zkušenost Alena.
Nakonec našla pomoc v Poradně pro ženy. Dozvěděla se, že na úřadě práce mohla požádat o příspěvek na bydlení a také o dávky v hmotné nouzi. Jako těhotná mohla čerpat i takzvanou dietu v těhotenství a při kojení ve výši 1100 korun měsíčně.
Pro sociální pracovnici Poradny pro ženy Zuzanu Fischerovou nejde o neobvyklý případ. „Naše klientky často přicházejí s tím, že nevědí, jestli mají na určitou dávku nárok, nebo nemají, a že na úřadu práce nedostaly relevantní informaci, nebo že tam na ně byly prostě nepříjemné,“ zmiňuje.
Redaktorkám 168 hodin se podařilo oslovit tři bývalé pracovnice úřadu. Z jejich výpovědí vyplývá, že odmítavý přístup úředníků a úřednic instituce, jejímž posláním je o lidi v nouzi pečovat, nemusí být náhoda.
Není to dobré i ze strany nadřízených. Protože účelem je mít co nejmenší počet dávek, ne starat se o klienty a pomoct těm lidem situaci řešit.
V reportáži popisuje jedna z nich, že postupem času se projevil tlak od nadřízených pracovníků na snížení počtu klientů. „Stávalo se, že přišel někdo s nějakým požadavkem zeptat se, jestli má nárok na tu a tu dávku. A bylo mu hned řečeno, ne nemáte, na shledanou,“ popisuje své zkušenosti druhá z bývalých pracovnic.
Podřízení nepomáhají, nadřízení za to berou odměny
A další bývalá pracovnice úřadu přidává, že byrokratická šikana patřila rovněž k nástrojům práce s klienty. „Neposkytovat, vymlouvat, neříkat. A zároveň to lpění na byrokratických věcech, jestli jsou správně očíslované stránky, jestli je na každém papíru správný počet razítek,“ popisuje.
Na tlaku od nadřízených se všechny shodují. „Ani nehleděli na to, jaký je tam lidský příběh, ale hledělo se na to, že je to fajn, kolik jsme ušetřili. Vlastně se měsíčně dělaly výkazy, kolik se ušetřilo,“ vzpomíná jedna z nich.
A co k tomu může vedoucí pracovníky na úřadech vést? „Je tam tlak shora, aby se šetřilo. Na základě toho, že se ušetří, jsou vyšší pracovníci odměňováni,“ vysvětluje prozaický důvod bývalá úřednice. Nadřízení pak tlačí na podřízené, aby nižší výplatu dávek nějak zařídili.
Setkala jsem se se starší paní, která byla těžce nemocná. Měla rakovinu. Byla na neschopence, potom se vyléčila, byla jí ukončena i neschopenka a měla se vlastně zaevidovat na úřad práce, nebo takhle tu informaci oznámit, což jsou velmi striktní a přísná pravidla ze strany úřadu práce, protože je nutné tuto informaci nahlásit v den, kdy to nastane. A ona byla u lékařky někdy v průběhu dne odpoledne, na úřad práce to nestihla. Šla až následující den a tam jí řekli, že porušila oznamovací povinnost, a vyřadili ji z evidence. Tím pádem ona se ocitla bez peněz.
Tlak nadřízených ale není jediný, který se na pracovišti objevuje. „Zároveň je tam tlak ze strany kolektivu. Protože není dobré, když se rozdávají dávky nebo se říká klientům, na co mají nárok. To si totiž klienti řeknou a pak to chtějí i po ostatních kolezích,“ říká jedna z trojice exúřednic.
Stěžujte si, říká mluvčí ÚP. Není to tak snadné, reaguje kancelář ombudsmana
Recept na nespokojenost klientů i pracovníků některého z úřadů je podle mluvčí Generálního ředitelství Úřadu práce ČR jednoduchý. „Pokud má klient nebo zaměstnanec pocit, že něco není v pořádku, nebo se mu nelíbí postup ze strany úředníka, naopak zaměstnanci se nelíbí ze strany jeho nadřízeného, je potřeba obrátit se na vedení kontaktního pracoviště a vznést stížnost,“ říká s tím, že podíl odůvodněných stížností ze strany klientů na jednání úředníků nedosáhl v roce 2019 ani hranice pěti procent.
Zcela jinak ale situaci vidí v kanceláři ombudsmana, kam stížnosti na úřady práce chodí často. Zpravidla uváznou na mrtvém bodě hned v samém počátku. „Když se zeptáme daného úřadu práce, tak je to tvrzení proti tvrzení. Vlastně se to popře, že tam ten který člověk vůbec byl. Nebo o tom není žádný záznam, žádný důkaz o tom, jak ta situace vlastně proběhla,“ popisuje Jiří Hrubý, vedoucí odboru sociálního zabezpečení Kanceláře veřejného ochránce práv.
To se děje i přesto, že podle jeho slov úředníci mají za povinnost o všem pořizovat záznam o prvním kontaktu s klientem, protože je to sociální poradenství a ve vnitřním metodickém pokynu MPSV mají zaznamenané, že sociální poradenství je nutné nejen poskytnout, ale i zdokumentovat.
Mluvčí Generálního ředitelství Úřadu práce Kateřina Beránková naproti tomu říká, že „vždy existuje písemná informace v konkrétním spisu klienta a klient může do tohoto spisu nahlédnout“.
Recept právníků: Setkání nahrávejte, nemůžou vám to zakázat
I to se ale s praktickou zkušeností kanceláře ombudsmana rozchází. „Ročně dostáváme několik desítek stížností, které se týkají postupu, že úředníci nepřevzali žádost, nějakým způsobem neformálně toho člověka odbyli, nic s ním nesepsali, a on tedy nemá možnost získat nějaké rozhodnutí a proti takovému rozhodnutí se pak bránit,“ popisuje Jiří Černý.
A úřady nejenže v některých případech nevedou o jednání s lidmi v nouzi záznamy. Dokonce jim zakazují pořizovat si vlastní. Například informační cedule zakazující lidem na úřadě nahrávat si jednání s úředníky nemá žádnou oporu v zákoně.
Moc namísto pomoci
„Je to do značné míry zvůle daného státního aparátu, protože to jednání má veřejný obsah, je legitimní kontrolovat obsah činnosti veřejné správy a zakazovat jakékoliv záznamy, dokonce vyžadovat svolení je i mimo rámec občanského zákoníku,“ vysvětluje pro 168 hodin právník Ondřej Múka.
Psycholožka Alena i dál přebývá i s měsíčním synem v azylovém domě. Na úřadu práce se pokouší vyřídit si rodičovský příspěvek, zatím ale stále žije jen z pomoci přátel. „Přijde mi, že demonstrují svou moc. Že vycítí, že se chováte buď moc slušně, nebo mají pocit, že asi můžou šlápnout, tak to prostě udělají,“ podotýká.