Za výstavbou Národního muzea v Praze stála potřeba získat větší prostory pro jeho sbírky. Myšlenku na Panteon, který by dominoval Václavskému náměstí, přitom navrhoval už František Palacký. Stavbu vítězného projektu od Josefa Schulze pak komplikovala jednání o parcele, ale i nepříznivé počasí. Budova byla nakonec slavnostně otevřena 18. května roku 1891. Potřeba získat větší prostory tím ale neskončila.
Současně největší muzeum v České republice vzniklo roku 1818 jako Vlastenecké muzeum z iniciativy několika významných příslušníků české šlechty. Mezi nimi byl například hrabě František Antonín Kolovrat, hrabě Prokop Hartman či Goethův přítel Kašpar ze Šternberka.
Zpočátku mělo muzeum charakter soukromých neveřejných sbírek. Ty byly shromažďovány v klášteře svatého Jakuba na pražském Starém Městě, ale také v bytech. Zaměřovaly se především na přírodovědu.
Prvním stálým sídlem muzea se stal Šternberský palác na Hradčanech, v němž aktuálně sídlí Národní galerie. Po dvou desítkách let, roku 1840, vypracoval František Palacký návrh na vybudování vědeckého a uměleckého centra na břehu Vltavy, dnešním Smetanově nábřeží. Sídlit zde měla například také výtvarná akademie nebo konzervatoř.
„Palackého stavební program požadoval nejen výstavní sály pro geologii, mineralogii, zoologii, botaniku, archeologii, numismatiku, knihovnu, archiv, sbírky grafiky, ale i pro lapidárium a kromě studoven a čítáren žádal i zřízení depozitářů,“ připomíná Národní muzeum na svých webových stránkách.
Výstavba se ale nakonec neuskutečnila a v polovině čtyřicátých let 19. století se muzeum přestěhovalo do Nostického paláce Na Příkopě. Prostory se však později ukázaly jako nevhodné, a to kvůli malým rozměrům. Sbírky totiž rychle narůstaly.
Muzeum na Karlově náměstí?
Kníže Karel III. Schwarzenberg proto v roce 1861 podal zemskému výboru žádost o zbudování nového sídla. Pro výstavbu se snažil získat dotaci. Jednání pokročila až o tři roky později, kdy český sněm odhlasoval usnesení podporující stavbu nové budovy muzea, která měla zároveň reprezentovat tehdejší Království české.
V roce 1865 požádal zemský výbor pražskou městskou radu o parcelu na Karlově náměstí. „Radním se tento plán nelíbil, a tak se jednání vleklo ještě několik let,“ podotýká muzeum.
Postupně na stavbu také začala finančně přispívat česká šlechta a průmyslníci s představiteli tehdejší inteligence. Na vznik muzea daroval jednu z nejvyšších částek císař František Josef I., podle dobových pramenů sponzoroval dílo deseti tisíci zlatými.
O konečné umístění se zasloužil Rieger
V sedmdesátých letech 19. století se začaly bořit hradby kolem Nového Města. František Ladislav Rieger tehdy přišel s nápadem využít pro novostavbu pozemek na místě po zbořené Koňské bráně na horním konci Václavského náměstí. Parcelu Praha darovala muzeu roku 1876. Plocha o celkové výměře 13 598 metrů čtverečních přišla všem zastáncům nové budovy vhod, čímž úvahy o výstavbě na Karlově náměstí skončily.
„Skutek ten, jímž královská Praha stala se předním zakladatelem příští monumentální budovy muzejní, bude zlatým písmem zaznamenán v dějinách ústavu našeho. Nevyhyne po věky z paměti českého národa, ano i vzdělaného světa,“ připomíná ČTK dobovou jednatelskou zprávu.
I přes existující plochu pro výstavbu ale dál přetrvávaly potíže. „Uběhlo ještě několik let, než se podařilo stavbu prosadit. Až 28. 7. 1883 se zemský sněm vrátil ke svému rozhodnutí z roku 1864 a dal pokyn, aby zemský výbor předložil stavební plán. Stavební program vypracovaný 14. 11. 1883 charakterizoval účely a podstatné rysy připravované budovy. Mimo jiné požadoval pro přírodní sbírky asi 4100 metrů čtverečních výstavních ploch, pro sbírky kulturněhistorické asi 2180 metrů čtverečních a pro knihovnu asi 350 metrů čtverečních,“ přibližuje muzeum na webu. S prostory pro depozitáře se přitom nepočítalo.
Mezi nápady zvítězil Panteon
Stavební program se dočkal schválení v roce 1883 a o rok později přišlo do konkurzu 27 projektů. Mezi soutěžící se zařadili architekti Antonín Viktor Barvitius, Antonín Baum, Hanuš Koch, Josef Schulz, Antonín Wiehl a Achill Wolf, kteří byli k účasti přímo vyzváni.
Porota vedená Josefem Hlávkou zvolila projekt Josefa Schulze, a to zejména kvůli návrhu dominantního Panteonu. Národní muzeum však připomíná, že tento nápad obsahovalo už Palackého zpracování.
Josef Schulz se narodil 11. dubna 1840 v Praze. Právě tam se zapsal do české architektury několika významnými budovami. Mezi ně patří Národní muzeum na Václavském náměstí, dále pak modernější a účelněji řešené Uměleckoprůmyslové muzeum a v neposlední řadě Rudolfinum, které projektoval společně se svým učitelem Josefem Zítkem. Byl rovněž autorem dostavby Národního divadla, které se ujal po tragickém požáru v srpnu 1881.
Schulz jakožto významný představitel české neorenesance při své tvorbě vycházel z italské a české renesance. Ovlivněn byl vídeňským historismem a projevoval smysl pro urbanistický kontext. Jeho stavby se vyznačují strohostí a přesností.
Věnoval se rovněž zahradní architektuře a působil také jako restaurátor. Obnovil například sgrafita Schwarzenberského paláce v Praze na Hradčanech. Zemřel 15. července 1917.
Zdroj: ČTK
Základy se začaly kopat v létě 1885. Stavba, jejíž náklady vyšplhaly na bezmála dva miliony zlatých, měla být dokončena za čtyři roky. Ačkoliv práce postupovaly vcelku rychle a již v roce 1888 se zdálo, že by mohly skončit, zdrželo je nepříznivé počasí. Následně bylo ještě potřeba zařídit interiéry.
„Stavba jest již dokonána,“ připomíná konstatování výboru ze čtvrtého května 1891 Národní muzeum. Zemský sněm asi měsíc po obdržení tohoto dopisu rozhodl o tom, že část budovy bude moci využívat i Česká akademie pro vědy. „Zahajovací slavnost České akademie, uspořádaná v Panteonu 18. května 1891, se stala současně slavnostním zpřístupněním nové budovy Muzea Království českého,“ píše na webu Národní muzeum.
Spor o pomník svatého Václava
Schulzovu stavbu tehdy obklopoval klidný park, který volně navazoval na někdejší Koňský trh. Toto okolí se upravovalo počátkem devadesátých let 19. století. Součástí muzejní rampy měl být i chystaný pomník knížete Václava. S tím ale nesouhlasil autor sochy Josef Václav Myslbek, kterého podporoval i mecenáš Josef Hlávka. Schulz nakonec svůj boj prohrál a jezdecká socha tak stojí o několik metrů níže na náměstí.
Objekt, pro nějž našel Schulz inspiraci i v budově Nové Ermitáže v Petrohradě, je ale přesto na uměleckou výzdobu bohatý. Podíleli se na ní přední umělci včetně Myslbeka nebo jeho kolegů Jana Štursy a Ladislava Šalouna, či malíři Václav Brožík, Vojtěch Hynais nebo Julius Mařák.
Muzeum trápil nedostatek prostoru
Největším nedostatkem budovy, která byla v roce 1962 prohlášena národní kulturní památkou, se již krátce po dostavbě ukázala být kapacita depozitárních prostor.
Tento problém se ukázal i při ostrém provozu. Svými rozměry nestačila budova ani jednomu z neznámějších exponátů, kostře plejtváka myšoka. Velryba, která se veřejnosti představila roku 1893, totiž byla příliš dlouhá a museli ji před vystavením zkrátit o několik ocasních obratlů. Vzhledu nového muzejního paláce navíc škodil i tehdy všudypřítomný kouř z kamen a továren.
Krátce před první světovou válkou se objevily plány na přístavbu, jež měla vyrůst na místě Čelakovského sadů. Obavu o nedostatečnost prostor vyjádřil už v roce 1904 tehdejší muzejní jednatel Alfréd Slavík. „Proto vypracoval na přelomu let 1912 a 1913 profesor Jan Koula, tehdy ředitel historicko-archeologického oddělení, projekt na přístavbu k muzejní budově v prostoru Čelakovského sadů,“ vysvětluje Národní muzeum.
Projekt se však realizace nedočkal, stejně jako několik dalších. Na nové prostory v bezprostředním sousedství si muselo muzeum počkat až do roku 2006, kdy získalo budovu někdejšího Federálního shromáždění. Tím se také otevřela cesta k rekonstrukci, která začala v roce 2011. Náklady na ni dosáhly 1,8 miliardy korun. Návštěvníky pak muzeum znovu přivítalo v roce 2018.
Budovu poničila válka i výstavba metra
Budova národního muzea však byla několikrát poničena v důsledku historických konfliktů. Na konci druhé světové války, sedmého května 1945, ji zasáhla bomba. Neblaze se na ní podepsala také okupace armádami Varšavské smlouvy z roku 1968.
„Sovětští vojáci záměrně a zcela nesmyslně těžce poškodili hlavní průčelí střelbou z kulometů a samopalů. Střely způsobily mnoho děr v pískovcových sloupech a v omítce, poničily kamenné sochy a reliéfy, poškodily mimo jiné tapety v zasedací síni a stěny v ředitelně, způsobily i škody v některých depozitářích. Tato těžká devastace fasády si vynutila v letech 1970–72 její generální opravu. Plomby ve starém ztmavlém hořickém pískovci jsou však podnes patrné,“ popisuje web muzea.
Dominanty Václavského náměstí se ovšem dotkly i práce při výstavbě pražského metra. Muzeum kvůli nim přišlo mimo jiné například o zdobné vlajkové stožáry. Vznikly ale také trhliny ve zdivu, které musely být následně zaceleny. Po výstavbě takzvané severojižní magistrály pak budova čelí prachu a hluku z dopravy.
Národní muzeum je největší institucí svého druhu v České republice. Organizačně se skládá z pěti odborných složek: Historického a Přírodovědeckého muzea, Knihovny Národního muzea, Náprstkova muzea asijských, afrických a amerických kultur a Muzea české hudby.
Na jeho činnosti se podílí více než tři sta odborných pracovníků a instituce rovněž ročně vydá přes tři sta publikací. Celkový počet sbírkových předmětů Národního muzea pak přesahuje dvacet milionů.
