Když je v médiích řeč o věznicích, většinou se řeší jejich nedostatek, přeplněnost nebo práce vězňů, ale téměř nikdy jejich architektura. A přesto má Česko ženu, která patří v tomto oboru k evropské špičce. Andrea Seelichová žila v mnoha západoevropských zemích a v řadě z nich také stojí věznice podle jejích návrhů. Jejím cílem je stavět takov věznice, do nichž už se odsouzení nebudou vracet. Tedy takové, které je připraví na návrat na svobodu, uvedla v Událostech, komentářích. Ptal se Martin Řezníček.
V dětství jste vyrůstala v Rakousku a jezdila do Československa, formovala se tak hranice mezi svobodou a nesvobodou, což je vaše celoživotní téma?
Vyrůstala jsem v Americe, ve Švýcarsku, v Rakousku a jezdila jsem do Prahy za tátou. A samozřejmě i dítě vnímá, když se lidi někde chovají jinak. A když neumí třeba jazyk tak rychle, tak vnímá, jak se lidi chovají vůči sobě taky jinak. Ale taková ta svoboda a nesvoboda, to bylo téma až někdy kolem deseti, dvanácti let, kdy jsem začala vnímat, že to souvisí s politikou.
Vaši předci zažili koncentrační tábor, váš dědeček pokud vím byl držen na Pankráci nacisty. Co z toho, co vám vyprávěl, vás potom formovalovo v další profesi?
Z toho, co dědeček vyprávěl vlastně nic, protože situace v koncentračním táboře je samozřejmě úplně jiná než ve věznici. A funkce koncentračního tábora byla taky úplně jiná, než je funkce věznice, takže tam bych to opravdu nesrovnávala.
Myslím jenom Pankrác. Vy jste se potom taky podívala přímo do pankrácké věznice?
Podívala jsem se do pankrácké věznice. Zajímavé bylo, že jsem byla na cele, kde dědeček seděl. A samozřejmě, když tam člověk pak vejde dovnitř a vychází ven, tak si uvědomí, že ten jeden krok ven může znamenat něco jako život nebo svobodu nebo propuštění nebo cokoliv takového. Samozřejmě jako architekt vnímám prostory silněji. Zajímavé na Pankráci bylo to, že jsem měla na generálním ředitelství kancelář a viděla jsem přímo z ní na budovu, kde dědeček seděl.
Ve svých návrzích se snažíte, aby linie mezi svobodou a nesvobodou byla možná co nejtenčí. V tom smyslu: Navrhovat věznice v německém nebo skandinávském stylu, tedy funkčním – a teď myslím ne nutně tak, jak vypadají. Aby už pobyt lidí ve vězení začínal tím, že se lidé začínají připravovat na to, až v tom vězení nebudou. Jak to děláte?
Tady je to v Evropě tak, že vždy paralelně běží restriktivní a humánní politika a ty dvě se mezi sebou hádají. A když se tím člověk zabývá, tak zjistí, že takhle je to po staletí a že ten vývoj k tomu humánnějšímu, to znamená k nižší recidivě, ten vůbec není lineární. Prostě se houpe nahoru dolu, protože ty dvě složky se hádají. Podle mě je výborné, že v Německu nebo Švýcarsku to pojímají tak, že první den výkonu trestu je první den přípravy na život na svobodě. Což ale není jenom záležitost architektury, té je tam jenom malý díl, ale je to záležitost celého zákonodárství a celé koncepce vězeňství, kterou tam mají.
V čem tedy spočívá otevřená věznice? My tady máme první příklad u nás, Jiřice.
Je to tak, že v uzavřené věznici vás budí, vaří, vodí do práce, říkají, kdy smíte na dvoreček, kolik tam smíte jít koleček a co budete dělat ve volném čase a tak dál. A vlastně se o vás úplně starají a tím vy, jako vězeň, ztrácíte jakoukoliv zodpovědnost za váš každodenní život. Samozřejmě dodržujete tam nějaké zákony.
Ale první otevřená věznice, která vznikla před více než 100 lety v Německu a na základě toho, že byla zapotřebí levná pracovní síla, tak vznikla v těsné návaznosti na zemědělství. A protože neměli peníze, tak je neměli ani na to postavit uzavřenou pevnou věznici, takže mírnější tresty používali na tuhle práci. A byly to takové menší baráčky, nebylo to ani moc oplocené. A tam vlastně vznikla myšlenka toho, že odsouzený si sám zodpovídá za svůj každodenní režim. To znamená, sám se budí, sám chodí do práce, sám si vaří.
V čem to tedy spočívá otevřená věznice, v čem se liší od uzavřené?
Otevřená věznice funguje dobře, když je to komunitní ubytování. To znamená, ne jako ve věznici, kterou známe z filmů, kde je dlouhá chodba a vpravo, vlevo jsou cely a každý tam sedí sám a čeká, až ho vyvedou ven. Tady je důležitý interaktivní sociální kontakt. Spíš mi to připomíná byt než hotel nebo věznici. A teď si vezměte, že bydlíte s lidmi, které jste si nevybrali, a všichni jsou trošku problematičtí, protože jinak by tam nebyli. Takže je to takový trenažer na svobodu, a ne každý vězeň se tam hodí.
A je to také velmi stresující, ono to sice vypadá na první pohled líp, ale je to stresující, a ne každý to ustojí psychicky. Je proto důležité, aby personál na to byl vyškolený. A to je třeba věc, která mě tady velmi mrzí. Dohodla jsem stáže pro personál, který tady začínal s pilotním projektem. Bohužel k nim nedošlo a myslím si, že to je pro zaměstnance dost těžké rozjet takový projekt, aniž by to měli sami zažité, tenhle způsob výkonu trestu. Já to mám jednoduché, já jsem v otevřených věznicích pracovala.
Proč si tedy myslíte, že mezi českými zástupci věznic či ministerstva spravedlnosti je malý zájem o tenhle ten typ věznic? Protože to nikdy Česko nezažilo, je to něco, nějaké novum, jako reakce organismu vypudit něco cizího?
Je to něco nového a jak jsem říkala, máme represivní složky a ty humánní, které se vždycky snaží o nějaké zlepšení. A čím je ta složka represivnější, tak je konzervativnější a tím víc se bojí, že se něco stane. Samozřejmě, není to jednoduché. A v České republice je to tak, že když se něco stane, tak za to může ředitel, ale ten nemá až tak moc podporu nadřízené organizace a už vůbec nemůže kontaktovat přímo ministerstvo.
Tak co by se tedy mělo změnit, aby i Česko mělo více otevřených věznic?
Myslím si, že by měli mít ředitelé věznic daleko větší pravomoci, než mají. Přála bych si, aby si sami mohli vybrat personál, aby svou věznici mohli vést nejenom podle zákona, ale aby jí mohli vést i ve vizi věznice v tom místě, kde ta stojí. Je rozdíl, jestli stojí na kraji města, nebo někde dál. Takže aby ředitel věznice měl možnosti žít v okolí a být stejně vážený, jako třeba ředitel nemocnice. Venku to tak je.
Je to taky otázka peněz?
Já si myslím, že peníze tady jsou. A myslím si, že možná s prostředky není nakládáno tak úplně ideálně.
Staví se nové věznice v Česku, které neodpovídají tomuhle trendu, nebo se nestaví v tuhle chvíli žádné?
Já mám pocit, že se mluví o tom, že se má stavět nějaká nová věznice, mě se na to někdo ptal, jak to je, a dokonce vím, že tady byl nějaký pokyn pana ministra Pelikána, že se se mnou má navázat nějaká spolupráce.
K tomu nedošlo nikdy?
Visí to někde ve spisovce.
Je něco na úplně opačném argumentu, než zastáváte, že to prostředí by naopak ve věznici mělo být tak ošklivé, aby se tam člověk už nechtěl za žádnou cenu vrátit? To znamená ho vylekat, šokovat, aby dělal všechno pro to, aby se do ní prostě už nikdy nevrátil?
No, tady jsou dvě teorie a prostředí věznice nebo dobrá věznice není jenom ta architektura. Mám tři elementy: Mám papír – to je všecko, co je zákonodárné, koncept vězeňství a tak dál. Pak mám lidi, to znamená management věznice, zaměstnance, vzdělání těch zaměstnanců. A pak mám architekturu a technické vybavení. A tyhle tři věci musí hrát dohromady, jinak to nefunguje.
Nezažila jsem ale žádného vraha, který by mi řekl, sedím teď podruhé, protože poprvé, těch dvacet let mě prostě neodradilo. Tyhle argumenty nejsou. Ty jsou v teorii a možná někde v politice, ale v praxi jsem tohle nezažila a chodím do věznic 20 let, bavím se s odsouzenými, nikdy jsem to neslyšela.
