Markéta Hejkalová

Nevím, kolik čtenářů sáhne po knize bulharských povídek, navíc pojmenovaných poněkud zvláštně - Zelný cyklus. Není to chyba, napadne možná leckoho, nemá se kniha jmenovat zelený cyklus? Pokud čtenář po knize sáhne, aby se přesvědčil, je-li název skutečně správný, otevře ji a začte se do ní, jsem přesvědčená, že ji už hned tak neodloží. Především zjistí, že název je správný. Kniha se jmenuje Zelný cyklus podle jedné z povídek. Ta se odehrává na panelákovém sídlišti na okraji nejmenovaného bulharského města a líčí každoroční rituál - výrobu kysaného zelí. To se - podle povídky - připravuje jinak než u nás, celé zelné hlávky se naskládají do sudu a pak zalejí slaným roztokem. Kdybychom ovšem výrobu kysaného zelí takto popsali hrdinovi povídky Chovavov, buď by nás proklel, nebo rovnou zavraždil a naši hlavu by hodil do sudu mezi zelné hlávky.

Nejnovější román známého amerického autora Johna Updikea (1932-2009), jehož bychom mohli označit téměř už za klasika americké literatury, se zabývá velmi aktuálním a diskutovaným fenoménem terorismu, který je - můžeme-li věřit médiím - v Americe vnímán jako patrně nejdůležitější a nejvážnější problém současného světa.

Krátká novela známého anglického autora Oscara Wilda (1854 - 1900) obsahuje všechno, co očekáváme od romantické literatury z viktoriánské Anglie. Jejím jádrem je rozhovor dvou přátel o dalším společném příteli Cyrilu Grahamovi. Ten zasvětil svůj život jedinému cíli - odhalit, kdo je skutečným „adresátem" Shakespearových sonetů, komu autor posílá vášnivá milostná vyznání i trpké stesky. Cyril Graham dochází na základě řady míst v textu a jejich srovnáním s dobovými souvislostmi k názoru, že oním tajemným adresátem je mladý herec ze Shakespearovy společnosti Willie Hughes - a za tuto svou teorii je ochoten položit i život. Jestli se tak skutečně stane, to zůstává do posledních okamžiků tajemstvím, které ani zde nemohu prozradit. Pátrání po skutečném adresátovi se ovšem stává posedlostí a temně a dramaticky poznamená i životy obou aktérů vlastního, "rámcového" příběhu. Wildova novela je ideální četbou pro zimní večer (nejlépe u krbu a se sklenkou whisky) a - ve vážnější rovině - je také ukázkou a připomínkou viktoriánské Anglie 19. století, jejích literárních tradic a vůbec životního stylu.

Rozhlasový dramaturg a redaktor Jiří Hubička (nar. 1950) působil dva roky jako "zahraniční expert české sekce zahraničního vysílání čínského rozhlasu" v Pekingu. Popis té práce zní trochu krkolomně a ani o jejím smyslu (autorovým úkolem bylo mj. opravovat a stylisticky upravovat texty zpráv, které čínský rozhlas vysílá v češtině a které jsou určeny posluchačům v Česku) asi každý nebude stoprocentně přesvědčen. Díky tomuto pobytu ovšem Jiří Hubička poznal Čínu z jiné stránky než z té oficiální či turistické a hlavně - napsal o Číně poutavou a zajímavou knihu.

Marek Nekula (nar. 1965) je literární vědec, germanista, překladatel a spisovatel, autor naučných i beletristických textů. V roce 1994 vydal sbírku próz Pellicova 47. Román Otec je - pokud vím - jeho první větší prózou. Marek Nekula se narodil v Brně a Brno má v obou prózách své místo; název té předchozí odkazuje k jedné z nejhezčích brněnských ulic. Román Otec se v Brně z velké části odehrává a zřejmě je do určité míry autobiografický - můžeme tak soudit podle toho, že vypravěč je rovněž vědec, pohybující se v univerzitním prostředí. Zda ale román skutečně vychází ze života svého autora, takto nepoznáme a není to vůbec důležité.

Milena Holcová je v současné české literatuře výrazná tím, že se v jejích knihách spojují dva žánry: cestopisy a prózy ze současnosti. Jejich hrdinkami jsou především ženy a tématem nejednoduché vztahy mezi muži a ženami. Dalo by se to říct i jinak, jednodušeji: prózy Mileny Holcové, jejichž hrdinkami jsou samostatné, odvážné a podnikavé ženy, se odehrávají na cestách, v zahraničí, často v krajích, kam se běžný klient cestovní kanceláře jen tak nedostane. Dalo, ale nebylo by to k autorce úplně spravedlivé, protože ona cestopisná část, popisy exotických krajů a jejich obyvatelů a srovnání jejich příběhů s těmi našimi jsou přinejmenším stejně zajímavé jako vztahové pasáže a řada čtenářů má knihy Mileny Holcové ráda možná právě kvůli cestám, dálkám a svobodě, která je s cestováním spojená.

Mojca Kumerdej (nar. 1964) je slovinská spisovatelka a divadelní kritička. Jedenáct povídek z její knížky Víc než žena je na první pohled typickou feministickou literaturou, jak si ji často představují nepříliš feministicky naladění muži - jsou o ženách, které mají spoustu problémů, a za ty problémy může jejich okolí (nejvíc samozřejmě muži), nikdy ne ony samy. Byla by ale veliká chyba nechat se tímto prvním letmým dojmem odradit. Povídky Mojci Kumerdej začínají jako banální epizody z každodenního všedního života - ale v určitém okamžiku se náhle mění v horor, grotesku či tragédii. Tento obrat můžeme vnímat jako skutečnost či nadsázku, ale v každém případě nás dovede k jádru věci, ukáže nám nějaký podstatný moment v životě hrdinek, a třeba i v tom našem.

Novinář Federico Rampini (1956) je - nebo přinejmenším v roce 2005, kdy tato kniha vyšla v originále, byl - pekingským dopisovatelem italského listu La Repubblica. Knihu Čínské století uvozuje Napoleonův výrok o tom, že až se Čína probudí, svět se zachvěje. Napoleon ta slova pronesl v roce 1816 a v roce 1923 je údajně zopakoval Lenin. Podle Rampiniho se Čína probouzí právě teď a 21. století bude čínským stoletím - to znamená, že Čína se stane supervelmocí a bude v rozhodující míře určovat podobu celého světa. Svou knihou nám Rampini tuto probouzející se Čínu představuje. Neupadá ani do jednoho z extrémů, jaké jsou obvyklé u nás, totiž že je Čína líčena s nekritickým obdivem jako země ekonomických zázraků, pro jakou se demokracie nehodí, nebo naopak jako země, která nedělá téměř nic jiného, než že potlačuje lidská práva Tibeťanů.

Autobiografický román rumunského spisovatele, intelektuála Normana Maney (nar. 1936) se odehrává během několika dnů kolem Velikonoc na konci dubna 1997. V té době autor žije už devět let v New Yorku, je profesorem na tamější Bard College a - s velkým váháním a nechutí - vyhoví prosbě svého přítele a kolegy, dirigenta Botsteina, aby ho doprovodil do Bukurešti. Botstein tam má dirigovat několik koncertů a Manea může cestu využít k tomu, aby se aspoň krátce podíval do staré vlasti. Rozhodnutím do Rumunska odjet kniha začíná a oněmi dvanácti dny ve staré vlasti (v Žurmunsku, jak autor ironicky říká) také končí, deník z cesty je závěrečnou částí knihy. Mnohem obsáhlejší a také podstatnější část se odehrává mezi těmito dvěma body.

Povídky Zdeňka Svěráka jsou na předních místech žebříčků nejprodávanějších knih. Není divu, řekne si asi leckdo, Zdeněk Svěrák je tak populární, že by se od něj dobře prodávalo cokoliv. Možná ano, ale jeho Povídky rozhodně nejsou knížkou, na níž nestojí za pozornost nic jiného než slavné jméno autora.

Finský spisovatel Mika Waltari, od jehož narození v září uplynulo 100 let (žil v letech 1908-1979), je nejenom u nás, ale i na celém světě známý a oblíbený díky Egypťanu Sinuhetovi a dalším tzv. velkým historickým románům (Krvavá lázeň, Šťastná hvězda, Temný anděl, Pád Cařihradu, Tajemný Etrusk, Jeho království a Nepřátelé lidstva).

Magdalena Platzová (nar. 1972) pracuje v současné době jako novinářka, je redaktorkou prestižního týdeníku Respekt. Dosud vydala knihu povídek Sůl, ovce a kamení, novelu Návrat přítelkyně a román Aaronův skok. Recyklovaný muž je její čtvrtá kniha. Od mladé autorky téměř automaticky očekáváme ženský, možná dokonce i feministický pohled na svět (to ostatně napovídá i titul knihy) - ale hrdiny a hlavně vypravěči všech jedenácti povídek knihy jsou muži.

Arto Paasilinna (nar. 1942) je nejoblíbenější současný finský spisovatel. Bývá charakterizován jednak jako humorista a jednak jako autor typicky mužský - to se projevuje například tím, že jeho knihy jsou kupovány jako tradiční dárky ke Dni otců, který se ve Finsku slaví druhou listopadovou neděli. Arto Paasilinna je mužský autor proto, že hrdiny naprosté většiny jeho knih jsou muži. Často jsou to muži, kteří prožívají krizí středního věku a řeší ji útěkem od svých věčně nespokojených žen.

Michal Viewegh je nejúspěšnější současný český spisovatel a každá jeho nová kniha je netrpělivě očekávána. Román pro muže možná ještě víc než ostatní knihy - kvůli mužskému pohledu na svět, vyjádřenému už názvem. Stejně jako ostatní knihy se i tato dvacátá odehrává v české současnosti.

Spisovatel a publicista Aleš Palán získal respekt a uznání právě svými rozsáhlými knižními rozhovory, v nichž současným čtenářům přiblížil mnoho zajímavých a často i neprávem zapomínaných kulturních a duchovních osobností - například opata želivského kláštera Bohumila Víta Tajovského, básníka a grafika Bohuslava Reynka, jeho manželku, francouzskou básnířku Suzanne Renaud a jejich syny Jiřího a Daniela Reynkovy, legendárního prvorepublikového vydavatele Josefa Floriana a jeho rodinu…

Kniha současného španělského spisovatele Antonia Muñoze Moliny (nar. 1956) Za úplňku je strhující a v mnoha smyslech slova objevný román. Jednak českým čtenářům ukazuje jinou, neznámou tvář téměř současného Španělska (odehrává se v devadesátých letech) - jinou než tu, kterou patrně znají z přímořských dovolených v Torremolinos, na Mallorce a Kanárských ostrovech, z cest za uměleckými poklady Madridu a Barcelony, případně z putování do Santiaga da Compostella. Snad nejsem sama, pro koho román objevuje i současnou španělskou literaturu. Do třetice považuji za objevné autorovo vidění světa: píše o tragických stránkách života, v celé knize snad není jediná vysloveně radostná či šťastná pasáž, ale přesto nevyznívá zoufale a bezvýchodně.

Kniha známého novináře a scenáristy Josefa Klímy (nar. 1951) Vlna je na obálce označena jako thriller ze současnosti na motivy skutečných událostí. Skutečnou událostí je určitě ničivá vlna tsunami, v níž na konci roku 2004 našly v Thajsku smrt statisíce lidí. Podle knihy mezi nimi byli i čeští manželé - starší úspěšný podnikatel Adam Klein (jak se zprvu zdá) a jeho mladá a atraktivní manželka Věra. Postupně se ale ukazuje, že v Thajsku nezahynul Adam Klein, nýbrž jeho dávný kamarád, "bigbíťák" Bob, který na počátku osmdesátých let z tehdejšího socialistického Československa emigroval.

Kniha jednoho z nejúspěšnějších současných českých spisovatelů Miloše Urbana (1967) Mrtvý holky má podtitul 10 divných povídek. Různě dlouhé povídky nejsou nové, nebyly psány přímo pro tuto knihu, vyšly už dříve časopisecky či knižně v Česku, a dokonce i v zahraničí, pro knihu Mrtvý holky byly však upraveny nebo přepracovány. Povídky jsou divné snad v tom, že nepíší o obyčejném všedním životě, stereotypním až nudném, ale zato bezpečném.

Novela norského autora Pera Pettersona (nar. 1952) se odehrává na podzim roku 1999 na odlehlém norském venkově. Usazuje se tu osamělý stárnoucí muž, sedmašedesátiletý Trond. O něm a o jeho předchozím životě se dozvídáme postupně jen útržky: před několika lety mu zemřela žena při autonehodě, s dcerami z prvního manželství se stýká velmi sporadicky… V současnosti Trond hledá především klid, vyhovuje mu samota, přerušovaná občasným kontaktem s lidmi z vesnice a procházkami se psem.

Garriho Kasparova zná celý svět jako geniálního šachistu, mnohaletého mistra světa v šachu (v letech 1985-2000) a většina čtenářů zřejmě sáhne po jeho knize hlavně proto, že je zajímají buď přímo šachy jako takové, nebo poučení, které si ze strategie a taktiky šachu mohou vzít pro pracovní či podnikatelský život. Tito čtenáři určitě nebudou zklamáni.

Jü Chua (narozen 1960) je jedním z nejznámějších a nejúspěšnějších čínských spisovatelů jak v Číně, tak v zahraničí. Podtitul jeho knihy Osudy muže, který prodával vlastní krev, by v řadě čtenářů mohl vyvolat dojem, že berou do ruky faktografické dílo senzačním způsobem odhalující strašlivé poměry, jaké v Číně panovaly ve dvacátém století. To je vlastně pravda - zatímco u nás mladí lidé někdy darují krev za peníze, aby jednak pomohli někomu jinému a také aby si přivydělali, v Číně se na prodej vlastní krve pohlíží jako na zoufalý, ba opovrženíhodný čin, k němuž se neuchyluje nikdo, kdo nepotřebuje peníze na něco opravdu důležitého, například na jídlo nebo na zdravotní péči. Jediný přepych, kterého se dárci po odebrání velkého množství krve dostane, je v dobrých dobách talíř vepřových jater a k nim trochu (dva liangy) rýžového vína.

Knihu amerického prozaika Cormaca McCarthyho (nar. 1933) Tahle země není pro starý, podle níž byl natočen stejnojmenný film, lze nejpřesněji charakterizovat jako depresivní. Nejenom tuhle knihu - o McCarthyho próze se tvrdí, že v ní po každém špatném dnu následuje ještě horší. O temné struně knihy by mohl vypovídat již název, verš z básně irského básníka W. B. Yeatse, ale je to naopak. Název je spíše eufemistický, země, o níž McCarthy píše, není vůbec pro nikoho a nejkrutější osud potká nevinnou mladičkou dívku, manželku hlavního hrdiny Llewelyna Mosse.

Khaled Hosseini (nar. 1960) je původem afghánský spisovatel, žije však ve Spojených státech a píše anglicky. Lovec draků, jeho nejúspěšnější román, který byl zrovna tak úspěšně zfilmován, je - patrně autobiografickým - příběhem z Afghánistánu, odehrávající se od šedesátých let do současnosti.

Anglická spisovatelka Kate Longová (nar. 1964) je zejména díky své první knize Příručka špatné matky označována za bestsellerovou autorku. To asi řadu čtenářů zaujme a přiláká, zároveň by to v nich ale mohlo vzbudit dojem, že kniha Výměna manželek bude oddechovým a trochu plytkým čtivem. To platí jen částečně: Výměna manželek je opravdu zábavná a čtivá, ale rozhodně není plytká. Schopnost vyprávět o vážných, ba až tragických tématech lehce a s určitým nadhledem, aniž se tím stírá jejich hloubka, považuji za typicky britskou. Nevím, jestli mám pravdu, ale právě kvůli ní mám ráda britské filmy i knihy.