Nevím, kolik čtenářů sáhne po knize bulharských povídek, navíc pojmenovaných poněkud zvláštně - Zelný cyklus. Není to chyba, napadne možná leckoho, nemá se kniha jmenovat zelený cyklus? Pokud čtenář po knize sáhne, aby se přesvědčil, je-li název skutečně správný, otevře ji a začte se do ní, jsem přesvědčená, že ji už hned tak neodloží. Především zjistí, že název je správný. Kniha se jmenuje Zelný cyklus podle jedné z povídek. Ta se odehrává na panelákovém sídlišti na okraji nejmenovaného bulharského města a líčí každoroční rituál - výrobu kysaného zelí. To se - podle povídky - připravuje jinak než u nás, celé zelné hlávky se naskládají do sudu a pak zalejí slaným roztokem. Kdybychom ovšem výrobu kysaného zelí takto popsali hrdinovi povídky Chovavov, buď by nás proklel, nebo rovnou zavraždil a naši hlavu by hodil do sudu mezi zelné hlávky.
Pro Chovava, jeho ženu a dva syny je příprava kysaného zelí opravdu rituálem, slavnostním obřadem, v němž se spojují a doplňují duchovní a hmotné stránky lidského života - a zrovna tak v povídce se každodenní skutečnost života v bulharském paneláku prolíná s výlety do divokých a lákavých světů fantazie. Tak například synové jsou vždycky na celý listopad uvolňováni ze školy, aby mohli pomáhat při výrobě zelí. Ta pomoc je ale hodně zvláštní - když jsou hlávky zelí naloženy do sudu, ukládá Chovav zbytek své rodiny „k zimnímu spánku" a sám bdí u zelí s modlitbou na rtech. Mladší syn se jednou ze zimního spánku probudí (z opravdu trapného důvodu: chce se mu čurat) - a to vede k nedozírným následkům, které poznamenají život Chovavův, jeho synů a nejspíš i dalších generací.
Další povídky jsou „méně bulharské" - buď v nich vystupují lidé z celého světa, nebo se přímo odehrávají v zahraničí - ale nesou se v podobném duchu na pomezí všední reality a fantazie, a u všech se vesele smějeme (pokud je nebereme doslova). Tak povídka Služby začíná tím, že si hrdina přečte inzerát na sekání hlav a později se dozví, že tuto službu dotuje jakýsi evropský fond na podporu zanikajících řemesel - je ovšem otázkou, zda bude mít ještě příležitost svůj poznatek někomu sdělit. Povídka Ruská elektronická pošta zase líčí překvapivý konec vztahu bulharského autora a tajemné krásné Rusky, který začíná jako dopisování přes internet, pokračuje v podobě divokého virtuálního sexu a končí - dost špatně, alespoň pro jednu z postav. Neprozradím jak - ale skoro by se nabízela otázka, jestli autor nemá nějaký bližší vztah ke katům a jejich řemeslu.
Po přečtení záložky pak čtenář také zjistí, že Alek Popov (nar. 1966) je jedním z nejznámějších současných bulharských spisovatelů, jehož texty byly přeloženy do řady jazyků. Popov působil také jako diplomat a v roce 2001 vydal román Mise Londýn (Misija London), který sarkasticky líčí prostředí bulharské diplomacie (po přečtení Popovových povídek si umíme představit, že je to asi líčení hodně sarkastické, a nedivíme se, že autor se na bulharském ministerstvu zahraničí netěší nijak velké oblibě). Dobrou zprávou na závěr je, že román Mise Londýn by měl vyjít v dohledné době i česky (rovněž v nakladatelství dybbuk).
A poučení na závěr?
Nevím, jestli se u tak čtivé a vtipné knihy, jako je Zelný cyklus Aleka Popova, má vůbec mluvit o nějakém poučení, a pokud ano, tak je to poučení hodně banální: Dobrá literatura zdaleka nevzniká jen na západ od našich hranic a Bulharsko rozhodně není jen zemí tureckých záchodů. A v této souvislosti nemohu nedodat ještě jedno kontroverzní poučení: některé knihy by si zasloužily mnohem větší podporu než některé pompézní projekty z jiných oblastí umění.
