Garriho Kasparova zná celý svět jako geniálního šachistu, mnohaletého mistra světa v šachu (v letech 1985-2000) a většina čtenářů zřejmě sáhne po jeho knize hlavně proto, že je zajímají buď přímo šachy jako takové, nebo poučení, které si ze strategie a taktiky šachu mohou vzít pro pracovní či podnikatelský život. Tito čtenáři určitě nebudou zklamáni.
Garri Kasparov poutavě popisuje svoji šachovou dráhu, zápasy se slavnými (Anatolij Karpov, Bobby Fischer) i méně slavnými (Nigel Short, Tigran Petrosjan) soupeři, podrobně rozbírá jednotlivé partie a komentuje svá správná i chybná rozhodnutí. Nemálo místa je v knize věnováno i slavným šachistům minulosti - Kasparov je autorem rozsáhlého pětisvazkového díla Moji velcí předchůdci a v této knize z něj najdeme několik ukázek, velmi zajímavých textů, například o legendách světového šachu José Raúlovi Capablancovi či Alexandru Aljochinovi. Ke svým vzorům ale Kasparov řadí například i Winstona Churchilla - mj. pro jeho „schopnost vzdorovat veřejnému mínění a odvážně vyslovovat vlastní názory na všelidské problémy“, jak píše.
Právě Churchillův portrét nás přivádí k druhé, byť mnohem méně známé Kasparovově roli - k politice. Osud Garriho Kasparova by mohl být vnímán jako typický osud člověka postsovětské epochy.
Jak život napodobuje šachy
Z ruského originálu Šachmaty kak model žizni přeložil Libor Dvořák
Vydala nakladatelství Argo a Dokořán, 2008
298 stran
Kasparov se narodil v roce 1963 v ázerbájdžánském Baku, jeho matka byla Arménka, otec Žid. Světové slávy dosáhl už za Sovětského svazu. Po jeho rozpadu se usadil v Rusku (byť hodně času tráví na cestách po celém světě) a v roce 2005 vstoupil do politiky. Založil hnutí Sjednocená občanská fronta a později se postavil do čela opoziční koalice Jiné Rusko. Ta ho v září 2007 jmenovala společným kandidátem opozice pro prezidentské volby na jaře 2008, ale kvůli vládním obstrukcím Kasparov pak ve volbách oficiálně nekandidoval. Garri Kasparov v ruské politice zatím velký vliv ani úspěch nemá, i když na Západě je nesmírně populární a jeho názorům na Rusko je zde pozorně nasloucháno.
Čtenáři, kteří po jeho knize sáhnou právě proto, aby se něco dozvěděli o současném Rusku, mohou být poněkud zklamáni tím, jak málo místa je tomuto tématu v knize věnováno. Zklamáni však rozhodně nebudou Kasparovovým jasným a nekompromisním viděním situace, které by mohlo otevřít oči lidem, majícím o současném Rusku iluze. Na závěr ocituji jen malou ukázku:
Putinův režim využívá téma bezpečnosti a stability jako hlavní argument pro náhradu občanských svobod státní kontrolou. Svobod je sice stále méně, ale bezpečnost neznámo proč zůstává nedosažitelným cílem. (…) O jakékoli kritice na adresu státu se dnes dá mluvit jako o „extremismu", který je v současném zákonodárství od terorismu oddělen jen jednou jedinou gramatickou čárkou. Jistě - zatím nežijeme ve stanném právu, jen v jeho měkčí variantě.
Je ovšem otázka, zda poté, co Rusko napadlo Gruzii, si o něm někdo soudný vůbec ještě nějaké iluze dělá.
