Jü Chua (narozen 1960) je jedním z nejznámějších a nejúspěšnějších čínských spisovatelů jak v Číně, tak v zahraničí. Podtitul jeho knihy Osudy muže, který prodával vlastní krev, by v řadě čtenářů mohl vyvolat dojem, že berou do ruky faktografické dílo senzačním způsobem odhalující strašlivé poměry, jaké v Číně panovaly ve dvacátém století. To je vlastně pravda - zatímco u nás mladí lidé někdy darují krev za peníze, aby jednak pomohli někomu jinému a také aby si přivydělali, v Číně se na prodej vlastní krve pohlíží jako na zoufalý, ba opovrženíhodný čin, k němuž se neuchyluje nikdo, kdo nepotřebuje peníze na něco opravdu důležitého, například na jídlo nebo na zdravotní péči. Jediný přepych, kterého se dárci po odebrání velkého množství krve dostane, je v dobrých dobách talíř vepřových jater a k nim trochu (dva liangy) rýžového vína.
Recenze: Dva liangy rýžového vína
V okresním městě, kde hlavní hrdina tohoto románu Sü San-kuan žije a pracuje jako dělník v továrně na hedvábí, má ovšem prodej vlastní krve tradici (jednomu mladíkovi zde dokonce odmítnou dát nevěstu, protože už víc než rok nebyl prodávat krev, což svědčí o špatném zdraví.) Sü San-kuanovi se podaří stát se prodejcem krve, což není jednoduché, někdo ho musí doporučit, a hlavně musí příslušného pracovníka v nemocnici uplatit. Za peníze z prodeje krve si chce koupit dům a také si začne hledat nevěstu. Vyhlédne si veselou prodavačku preclíků Sü Jü-lan, přezdívanou Preclíková královna, ožení se s ní a ona mu brzy porodí tři syny.
Jü Chua: Dva liangy rýžového vína
Z čínského originálu Xu Sanguan mai xue přeložila Petra Martincová
Ilustrace Vasilij Ťuťunnik
Vydalo nakladatelství Dokořán v roce 2007, 229 stran
To všechno se odehrává podle všeho v padesátých letech dvacátého století, v knize líčených jako klidná doba. Proto po svatbě a narození synů nenastává žádná katastrofa, jak by někteří čtenáři možná čekali, ale vylíčení manželského dramatu, které se sice odehrává v poněkud exotických reáliích, ale k němuž by mohlo dojít kdekoliv na světě. Sü San-kuan se totiž dozvídá, že první ze tří synů není jeho, jeho manželka ho měla s jiným mužem. Sü San-kuan to prožívá bolestně a vzdorně, nechce se o syna starat (to ale nechce ani jeho biologický otec), nechce se nijak účastnit rodinného života a je ženě nevěrný se svou někdejší láskou z mládí.
Katastrofa přichází o několik let později, v roce 1958, a jmenuje se kulturní revoluce. Dočteme se zde zdánlivé detaily, které jsou ale působivější než patetická líčení hladomoru a utrpení - například to, že lidem je zabavováno všechno nádobí, aby nemohli vařit doma (i kdyby nějak sehnali jídlo) a aby se museli stravovat ve veřejných jídelnách, kde je všechno regulováno. Rodina trpí hladem, a když padesát sedm dní nejedí nic jiného než řídkou rýžovou kaši, Sü San-kuan se rozhodne znovu prodat krev a vzít rodinu do restaurace - napřed nechce vzít nejstaršího syna, ale pak je zlá doba usmíří.
Zlá doba ale nekončí. Ve městě se objevují plakáty, obviňující manželku Sü Jü-lan z toho, že je prostitutkou. Musí stát celé dny na pranýři a lidé, včetně manžela a tří synů, ji mají kritizovat - ale manžel ani synové se od ní neodvrátí. Pak jsou synové vyhnáni na venkov, prostřední Er-le nesnáší dřinu, onemocní, otec znovu prodává krev, byť sám už nemá žádnou sílu a je to nebezpečné pro jeho zdraví i život.
Prozrazovat děj podrobněji by znamenalo ochudit čtenáře o radost z dramatického, napínavého i dojemného vyprávění. Hlavní poselství zajímavého románu vidím v tom, že obyčejné lidské city - příchylnost, láska, obětavost - jsou silnější než katastrofy, způsobované totalitními režimy a jejich zvrhlými experimenty. Smírné vyznění románu v něčem připomíná závěr slavného díla Borise Pasternaka Doktor Živago.