Povídky Zdeňka Svěráka jsou na předních místech žebříčků nejprodávanějších knih. Není divu, řekne si asi leckdo, Zdeněk Svěrák je tak populární, že by se od něj dobře prodávalo cokoliv. Možná ano, ale jeho Povídky rozhodně nejsou knížkou, na níž nestojí za pozornost nic jiného než slavné jméno autora.
Recenze: Zdeněk Svěrák - Povídky
Většina povídek je současných, z let 2004 až 2007, a jejich hrdiny jsou lidé, jaké Zdeněk Svěrák často hraje ve filmu - nepříliš úspěšní, někdy dojímavě naivní a možná i trochu trapní, ale přece jen slušní a sympatičtí lidé, jaké by většina z nás chtěla mít za sousedy, když už ne rovnou za životní partnery. I situace, v nichž se hrdinové ocitají, jsou nám povědomé (nevím ovšem, jsou-li nám povědomé spíš z už zmíněných Svěrákových filmů nebo ze skutečného života): hrdinové řeší problém, něco před svým okolím tají, přemýšlejí, jak z toho „vyklouznout“ a zároveň nikomu neublížit - a v závěru se často ukáže, že problém buď není vůbec, nebo je úplně jiný a úplně někde jinde (to je častější).
Hrdina povídky Horká neděle, řidič Vojtěch Puklice, se v sobotu večer od manželky dozví, že má na poště dopis do vlastních rukou, poslaný z Kladna. Je přesvědčený, že je to předvolání k soudu kvůli nemanželskému dítěti (měl v Kladně milenku, s níž se přestal stýkat, jakmile začala mluvit o svatbě a o dítěti). Celou horkou letní neděli se trápí, večer nevydrží a přizná všechno manželce - a když v pondělí ráno dopis vyzvedne a otevře, ukáže se, že není od soudu, ale od policie, a ta mu oznamuje, že ukončila pátrání po jeho odcizených pneumatikách.
Povídka Ruslan a Ludmila je autobiografická v tom smyslu, že v ní vystupuje skutečný pan Svěrák. Ten jezdí s autem k opraváři, který má zároveň léčitelské schopnosti. Seznámí se u něj s pacientkou Ludmilou, která sama je velmi senzitivní a má dar léčit. A nejenom léčit - zachrání před pádem obří nákladní letadlo Ruslan, a nakonec na dálku zachrání život i samotnému panu Svěrákovi (nechci prozrazovat jak).
S povídkou Ivanka a Lenin se vracíme do normalizace. Ivanka je učitelka, která nacvičuje s dětmi pořad k výročí VŘSR aneb Velké říjnové socialistické revoluce (upřesnění pro mladší čtenáře: říjnová revoluce byla 7. listopadu) a stranický tajemník ji nutí pozměnit jeden verš v básni Josefa Hory Ivan a Lenin, aby byl učesanější a přijatelnější. Tady se projevuje Svěrákův laskavě smutný či smutně laskavý pohled na normalizaci, podobný, jako v jeho slavném filmu Kolja. Můžeme s ním nesouhlasit, ale ne mu ho vyčítat - myslím, že to je jeho autentický pohled, on tu dobu tak vnímal, ne pozdně sentimentální iluze.
V povídce Natáčecí den dostane nepříliš úspěšný herec roli ve filmu slavné režisérky, a navíc se kolem něj celý den točí mladá asistentka Blanka, což hrdinovi samozřejmě lichotí - ale v závěru se ukáže, že zájem slečny Blanky nepatří vůbec stárnoucímu herci, ale jeho mladému synovi, s nímž strávila předešlou noc.
Zdeněk Svěrák na obálce knihy píše, že už na gymnáziu se chtěl stát spisovatelem povídek. Své mladické přání si splnil až teď - a to je moc dobře, protože díky jeho povídkám zažije řada čtenářů laskavější den a svět se stane laskavějším místem.