Novela norského autora Pera Pettersona (nar. 1952) se odehrává na podzim roku 1999 na odlehlém norském venkově. Usazuje se tu osamělý stárnoucí muž, sedmašedesátiletý Trond. O něm a o jeho předchozím životě se dozvídáme postupně jen útržky: před několika lety mu zemřela žena při autonehodě, s dcerami z prvního manželství se stýká velmi sporadicky… V současnosti Trond hledá především klid, vyhovuje mu samota, přerušovaná občasným kontaktem s lidmi z vesnice a procházkami se psem.
Při jedné takové procházce se setkává s nejbližším sousedem, vrstevníkem žijícím stejně osaměle jako on sám. Pozná v něm Larse, s nímž po válce v roce 1946 prožil jedny prázdniny. Nebyly to ale obyčejné prázdniny a autor nám (naštěstí!) nenabízí sentimentální vzpomínání dvou staříků u roztopeného krbu, nýbrž tragický příběh, který život všech zúčastněných ovlivnil a vysvětluje i jejich současnou situaci, například z velké části právě Trondovo dobrovolné osamění.
Děje onoho důležitého léta (a předcházejících válečných let) nejsou líčeny dramaticky, srdceryvně, ale ve stylu severských balad, kdy tragédie přichází zcela nečekaně a bez varování, jakoby nenápadně skrytá v proudu líčení každodenního života. Prozradit víc by znamenalo ochudit čtenáře o potěšení z knihy, proto jen naznačím, že onoho dávného léta došlo ke dvěma tragédiím. Ta první - smrt Larsova bratra - byla výraznější, byla to zbytečná, hloupá smrt dítěte, jíž se bylo dalo snadno zabránit a která (byť asi ne sama) pak vedla k té druhé, skrytější tragédii - k rodinnému rozvratu a k tomu, že Trond prožil život bez otce.
Per Petterson: Jít krást koně
Z norského originálu Ut og staele hester přeložila Jarka Vrbová
Vydala Euromedia group - Knižní klub v roce 2007, 176 stran
Pettersonova novela vydaná v roce 2003 byla přeložena do mnoha jazyků a získala několik významných literárních cen. V čem tkví tajemství úspěchu tohoto baladického, ne-li přímo smutného textu? Možná právě v autorově hlubokém, neschematickém pohledu na život. Život je vážná a složitá věc a ani ty nejlepší úmysly někdy nestačí, abychom prožili takový život, jaký si přejeme. Novela ale nepůsobí bezvýchodně, protože i samotné poznání a uvědomění si skutečného stavu věcí je nutné k tomu, abychom mohli život prožít s odvahou a radostí.
Přesto Pettersonovu novelu Jít krást koně doporučuji spíše čtenářům, kteří se momentálně v životě s žádnými problémy ani tragédiemi nepotýkají.
