Autobiografický román rumunského spisovatele, intelektuála Normana Maney (nar. 1936) se odehrává během několika dnů kolem Velikonoc na konci dubna 1997. V té době autor žije už devět let v New Yorku, je profesorem na tamější Bard College a - s velkým váháním a nechutí - vyhoví prosbě svého přítele a kolegy, dirigenta Botsteina, aby ho doprovodil do Bukurešti. Botstein tam má dirigovat několik koncertů a Manea může cestu využít k tomu, aby se aspoň krátce podíval do staré vlasti. Rozhodnutím do Rumunska odjet kniha začíná a oněmi dvanácti dny ve staré vlasti (v Žurmunsku, jak autor ironicky říká) také končí, deník z cesty je závěrečnou částí knihy. Mnohem obsáhlejší a také podstatnější část se odehrává mezi těmito dvěma body.
Tou podstatnější částí je celý Maneův život, osud židovského spisovatele v Rumunsku ve 20. století. Manea se narodil ve šťastných třicátých letech v městečku Burdujeni u Suceavy v Bukovině, kraji, kde kdysi hraničilo Rakousko-Uhersko s Rumunskem. Dětství připomíná až sentimentální idylu: seznámení rodičů v autobuse, knihkupectví matčiných rodičů, matčiny plesové šaty v době známosti s otcem… Právě vylíčení Bukoviny a její atmosféry kraje na hranici dvou světů je pro nás nové, objevné, připomíná nám, že svět nekončí za naší východní hranicí.
Idyla pak dostává šrámy osobní (matčino předchozí nevydařené manželství, otcova epizoda s cizoložnou neteří…), ale hlavně do ní neblaze zasahuje historie. V roce 1941 je Maneova rodina, stejně jako tisíce dalších rumunských Židů, vysídlena do brutálního lágru v Podněstří. Jak z románu vyplývá, je to rozhodnutí rumunského maršála Antonescua, podporované rumunským obyvatelstvem, ne věc, kterou by Rumunsko dělalo kvůli nacistickému spojenci.
V roce 1945 přichází první návrat. Maneova rodina se vrací do Rumunska, a krátce nato přichází do Rumunska komunismus. Pro mladého Maneu znamená komunismus zpočátku naději. U něj je ta naděje konkrétní a oprávněná, „omluvená“ lágrovou zkušeností, ale stejnému okouzlení podlehlo ve stejné době mnoho mladých mužů ve východní Evropě. Jedním z nich byl i Milan Kundera, o němž se Manea na několika místech románu zmiňuje a s nímž hledá paralely ve svém životě i tvorbě.
Následují padesátá léta, Manea pracuje na stavbě jako inženýr, prožívá lásky a zklamání… Jeho otec je uvězněn, to přispívá k Maneovu vystřízlivění z komunistického opojení, Manea postupně propadá znechucení, tupému zoufalství, které ho v osmdesátých letech vede k rozhodnutí opustit vlast, která mu vlastí nikdy být nechtěla, a zkusit začít znovu ve svobodném světě.
Rumunskému čtenáři - nebo čtenáři, který dobře zná rumunskou literaturu a kulturní scénu -dá kniha mnohem víc než běžnému českému čtenáři, neboť literatura, spisovatelé, polemiky, jsou důležitou součástí Maneova života a on jim věnuje hodně místa. Právě jeho článek o uctívaném rumunském spisovateli a filozofovi Mirceovi Eliadovi a jeho spojení s krajně nacionalistickými Železnými gardami, vydaný už ve svobodném Rumunsku 90. let, ho zavalil vlnou nepřízně a ukázal mu trpkou skutečnost, že antisemitismus z Rumunska nezmizel, a hlavně kvůli tomu se Manea návratu do Rumunska vzpírá.
Ovšem i čtenáři, kteří třeba neznají Eliada, mají staré rodiče, k nimž obtížně hledají cestu, prožívají lásky a zrady, stojí před životními dilematy konců a začátků, tato dojímavá osobní rovina románu je přinejmenším stejně zajímavá jako ta historická či kulturní.
Román Normana Maney Chuligánův návrat je poutavý a důležitý současný evropský román. Byl napsán rumunsky, tedy tzv. malým jazykem, proto nezapadá do současného literárního mainstreamu a čeští čtenáři mají příležitost seznámit se s ním díky iniciativě vynikajícího překladatele Jiřího Našince. Byla by velká škoda tuto příležitost nevyužít.
