Finský spisovatel Mika Waltari, od jehož narození v září uplynulo 100 let (žil v letech 1908-1979), je nejenom u nás, ale i na celém světě známý a oblíbený díky Egypťanu Sinuhetovi a dalším tzv. velkým historickým románům (Krvavá lázeň, Šťastná hvězda, Temný anděl, Pád Cařihradu, Tajemný Etrusk, Jeho království a Nepřátelé lidstva).
Romány se odehrávají v různých dobách a v různých zemích - v Egyptě, v osmanském Turecku, v antické a raně křesťanské Itálii a kromě několika dalších motivů je spojuje určitá deziluze, historická skepse, nevíra v to, že pravda vždycky zvítězí, a naopak hořké vědomí, že historii píší vítězové a o poražené se nikdo nezajímá. Není na tom nic divného - Waltari napsal všechny své slavné romány po druhé světové válce, v níž Finsko skončilo na straně poražených, ač si válku nepřálo a snažilo se před ní uchránit, ale bylo do ní zataženo Sovětským svazem.
Právě za války napsal Waltari své dva první historické romány, které jsou mnohem méně známé a česky vyšly teprve v poslední době - Tanec na hrobech v roce 2007, Bosá královna vychází nyní. Oba romány vznikly původně jako filmové scénáře, které se Waltari později rozhodl „přepsat“ do prózy, přičemž film byl natočen pouze podle prvního z nich, Tance na hrobech, milostného příběhu ruského cara Alexandra I. a mladé a krásné Finky Ully.
Milostný příběh je jádrem děje i v románu Bosá královna. Román se odehrává v 16. století ve Švédsku a jeho hrdinou je Erik, syn krále Gustava Vasy. Erik je celý život pronásledován nepřízní osudu. Jako by marně unikal neblahému osudu, který mu předpověděly hvězdy. Marně se snaží vyrovnat svému slavnému otci, zakladateli samostatného švédského státu a dynastie, a (v podstatě také marně) se snaží obstát ve věčných bojích se svými vlastními i nevlastními bratry.
Usiluje o velmocenský rozmach Švédska, a proto posílá posly na námluvy k princeznám po celé Evropě, ale je znovu a znovu odmítán. Ani v bojích se mu nedaří o nic lépe - částečně proto, že u něj postupně propuká duševní choroba a místo boje proti skutečným nepřátelům vidí vrahy a intriky všude kolem sebe. Pak ale jednoho dne potká mladičkou Karin, dceru stockholmského biřice, zamiluje se do ní a postupně se k ní upíná natolik, že se s touto prostou dívkou dokonce ožení a učiní z ní (byť napůl tajně) švédskou královnu (odtud český název knihy).
Děj nebudu prozrazovat, protože ten je jako ve všech Waltariho románech čtivý, napínavý a plný překvapivých zvratů. Nechybí tu ani určitá fascinace mocí, která si pohrává a manipuluje s osudy a životy obyčejných lidí. Tento motiv lze v příběhu spíše tušit, není ještě vyjádřen tak důrazně jako ve Waltariho pozdějších dílech. Ač je román Bosá královna „na Waltariho“ poměrně krátký, jeho čtenáře určitě nezklame, naopak jim oblíbeného autora ukáže zase trochu jinak a umožní jim poznat jeho tvůrčí vývoj.
