Arto Paasilinna (nar. 1942) je nejoblíbenější současný finský spisovatel. Bývá charakterizován jednak jako humorista a jednak jako autor typicky mužský - to se projevuje například tím, že jeho knihy jsou kupovány jako tradiční dárky ke Dni otců, který se ve Finsku slaví druhou listopadovou neděli. Arto Paasilinna je mužský autor proto, že hrdiny naprosté většiny jeho knih jsou muži. Často jsou to muži, kteří prožívají krizí středního věku a řeší ji útěkem od svých věčně nespokojených žen.
Útěk sice často končí u jiných, (zatím) spokojených žen, ale pro Paasilinnovy mužské hrdiny je důležitější to, aby mohli žít život s mužskou důstojností (alespoň podle finských představ): mít dost důvtipu a sil na to, aby obstáli v drsné přírodě, nepodřizovat se nesmyslným byrokratickým předpisům (které se často příliš neliší od vrtochů reptajících manželek), sami rozhodovat o svém životě…
Při svých dobrodružstvích se Paasilinnovi hrdinové často potkávají s mnoha podivíny, lidmi vyčleňujícími se z různých důvodů z běžné společnosti, takže i zápletky a motivy opouštějí každodenní všednost a často se pohybují na pomezí fantazie a reality - podle některých vykladačů je právě tohle rozvíjení tradice pikareskních románů zdrojem Paasilinnova humoru.
Tajemství Paasilinnova úspěchu je v tom, že píše velmi jednoduše, poutavě a čtivě - ale přitom nikoliv plytce, nýbrž o důležitých a podstatných věcech. V šesti dosud česky vydaných románech píše o skutečných a falešných hodnotách lidského života (Zajícův rok), právu na důstojné stáří (Stará dáma vaří jed), krizi středního věku (Chlupatý sluha pana faráře), smrti (Autobus sebevrahů), hodnotě svobody (Les oběšených lišek).
Román Vlčí léto laponského mlynáře (byl napsán už v roce 1981) představuje vážnější polohu Paasilinnovy tvorby. Odehrává se po druhé světové válce ve vesnici ve finském Laponsku (odtud český název, v originále se kniha jmenuje Vyjící mlynář).
Z jihu do Laponska přichází …
mlynář Gunnar Huttunen. Pronajme si a opraví vodní mlýn a chystá se začít nový život. Zpočátku to vypadá nadějně - vesničané jsou rádi, že nebudou muset s obilím nikam daleko jezdit, ale postupně se ukazuje, že nový soused mezi ně nezapadne, nepřijmou ho mezi sebe.
Tím hlavním a nejviditelnějším důvodem je fakt, že mlynář Huttunen občas v noci vyje na měsíc - bez důvodu, jen tak, z prosté radosti ze života. Vesničané se s tím ale nesmíří ne snad pro samotné vytí, ale pro to, že Huttunen je prostě jiný, chce žít tak, jak považuje za správné, domnívá se, že na to má právo a nevidí důvod, proč by o to právo měl někoho prosit. Vesničané se ovšem nevzdají a dosáhnou toho, že Huttunena zavřou do psychiatrické léčebny. Jemu se odtamtud podaří utéct a nějakou dobu, přes léto, se mu pak daří vesničanům a policii unikat. V jeho osamělém boji mu pomáhá jeho milá, propagátorka pěstování zeleniny Sanelma Käyrämövá, a pošťák a notorický alkoholik Piitisjärvi. Román končí zdánlivě bezvýchodně, ale úplně na konci se přece jen objevuje naděje, byť má hodně nepravděpodobnou a fantaskní podobu.
Stejně jako ostatní Paasilinnovy knihy lze i Vlčí léto laponského mlynáře doporučit všem, kdo si myslí, že jejich momentální životní situace nemá žádné řešení. Řešení existuje vždycky, často je jednoduché, a někdy dokonce i humorné. Knihu samozřejmě doporučuji i těm, kdo žádné řešení nehledají, ale prostě rádi čtou dobře napsané knihy.
