Khaled Hosseini (nar. 1960) je původem afghánský spisovatel, žije však ve Spojených státech a píše anglicky. Lovec draků, jeho nejúspěšnější román, který byl zrovna tak úspěšně zfilmován, je - patrně autobiografickým - příběhem z Afghánistánu, odehrávající se od šedesátých let do současnosti.
Hlavními hrdiny jsou zde dva chlapci, Amir a Hasan. Oba žijí v jednom domě a jen se svými otci, rozdíl je v tom, že Amir je „pánem“ a Hasan jeho sluhou. Přesto, že žijí bez matek (Amirova zemřela při porodu a Hasanova utekla s potulnými muzikanty), je jejich dětství zdánlivě idylické a čtenáře místy napadne obvyklé klišé řady knih, odehrávajících se v islámských zemích - za prozápadního královského režimu bylo všechno nádherné, bohatí s radostí jezdili na pikniky a pořádali hostiny a chudí jim s nemenší radostí sloužili, až pak přišli muslimští fundamentalisté a všechno zničili.
U Hosseiniho ono klišé naštěstí jen občas letmo probleskne, citlivý Amir si dobře uvědomuje rozporuplnost svého vztahu k Hasanovi. Čtenáře šokuje například zjištění, že Hasan Amirovi - vrstevník vrstevníkovi a kamarád kamarádovi - každé ráno připravuje snídani a šaty do školy, do školy ale chodí jen Amir, Hasan je negramotný.
Politika hraje v Hosseiniho románu velkou roli a životy lidí ovlivňuje víc než v poklidné západní Evropě. Autor na ni ale všechno nesvádí, hlavní drama by se mohlo odehrát vlastně kdykoliv, byť třeba s méně dramatickými následky. Toto drama prožívá Amir. Trápí ho chlad, jaký vyciťuje u svého otce, otcovo opovržení poezií a dalšími jeho zájmy a žárlí na obdiv, jenž otec projevuje fyzicky zdatnému a šikovnému Hasanovi (to má svůj důvod, který dítě nezná a který se odhalí v závěru románu).
Chlapec chce za každou cenu dokázat, že se Hasanovi vyrovná a podaří se mu vyhrát v typickém kábulském závodě v lovení papírových draků. Zvítězí ale s Hasanovou pomocí, důležité je totiž v závodě nejen srazit z nebe všechny ostatní draky, ale i získat trofej, posledního zbylého draka. Toho získá právě Hasan, a když se s ním vrací, přepadne a znásilní ho několik chlapců ze sousedství. Amir vše vidí, ale neodvažuje se Hasana zastat. Pak už s ním nedokáže být a udělá všechno pro to, aby jej a jeho otce vypudil z domu.
Mezitím v Afghánistánu proběhne státní převrat, zemi okupují Rusové, poté přijde talibán a Amir s otcem emigrují do Spojených států, syn se ožení a vede klidný život poměrně úspěšného spisovatele. Náhle se mu z Pákistánu přihlásí dávný přítel jeho otce a poprosí ho, aby pomohl Hasanovu synovi Sohrábovi a dostal ho z Afghánistánu. Amir souhlasí a následuje líčení jeho cesty do Pakistánu a Afganistánu a záchrana malého Sohrába. Vnitřně i vnějškově velmi dramatické popisy jsou mimořádně působivé, jako ornamenty se zde vracejí i motivy a momenty z Amirova dětství.
Na konci knihy nestojí happy-end, pouze je naznačena jeho možnost. Život Hosseiniho hrdinů je plný vnějších prudkých zvratů (převraty, útěky, přepadení), ale vnitřní život je líčen civilně a pravdivě, i velké změny se odehrávají nenápadně, pomalu, skoro nepozorovaně. „… a jednou v noci si bolest nepozorovaně sebrala svých pět švestek a šla si po svých,“ píše například autor na jednom dojímavém místě knihy.
Lovec draků je nejenom čtivě napsaným psychologickým románem, ale i zajímavým nahlédnutím do světa jiných kultur a pro mě osobně i připomínkou toho, že často kritizovaná evropská kultura a civilizace má svou velikou cenu a je třeba si jí vážit.
Z angličtiny přeložila Eva Kondrysová, vydala nakladatelství Rozmluvy a MozArt v roce 2007
