Bombardér B-52 neboli Stratofortress strávil ve službách amerického letectva už sedm dekád a i když byly jeho nejmladší exempláře vyrobeny na začátku 60. let, generalita USA je v nejbližší době nehodlá odstavit. Mohutné osmimotorové letouny totiž nemají v americkém arzenálu náhradu. A tak strategický bombardér, jehož prototyp vzlétl 15. dubna 1952, nejspíš v plném nasazení přežije i rok 2050.
Během dlouhých let jeho služby sice zavedlo velitelství amerického strategického letectva do výzbroje nadzvukový B-1B Lancer nebo neviditelný bombardér B-2 Spirit, ani jeden z nich ale B-52 nenahradil. Jsou sice rychlejší nebo pro nepřítele obtížně zjistitelné, na bojiště ale tak spolehlivě takové množství bomb nebo řízených střel jako BUFF dopravit nedokážou.
- Zkratka BUFF znamená „Big Ugly Fat F*cker“ neboli „Velký tluský ošklivý s*áč“. V Americe se stato zkratka stala pro bombardér natolik rozšířenou, že ji používá i armáda, ale vykládá ji oficiálně jako „Big Ugly Fat Fellow“ neboli „Velký ošklivý tlustý týpek“.
B-52 unese až 32 tun munice, většinu ve vnitřní pumovnici, má ale i dva závěsníky pod křídly blízko trupu. Letoun může nést třeba pět desítek konvenčních bomb o hmotnosti 400 kilogramů nebo desítky kusů přesné munice, ať už laserem naváděných bomb, či řízených střel. Jen v původní roli nosiče „hloupých“ jaderných bomb s ním už velení letectva nepočítá, pro klasické z bombardéru shazované nukleární pumy jsou v současnosti určeny „neviditelné“ bombardéry B-2, které mají větší šanci vyhnout se protiletadlové obraně.
Ani B-52 ale není zcela vydaný na milost nepřátelským střelám, letadlo disponuje systémy pro vlastní ochranu, nyní jen elektronickými. Přesné schopnosti podléhají utajení, o jejich účinnosti se nicméně vypráví řada historek, podle jedné z nich například civilní řídící letového provozu objevili na svých obrazovkách bombardér přilétající na leteckou show až poté, co vypnul své rušičky. Starší verze B-52 měly na obranu na zádi i čtveřici kulometů, později nahrazenou dvacetimilimetrovými kanóny. Odstraněny byly začátkem 90. let.
Americké letectvo dnes provozuje necelých osm desítek bombardérů B-52 (celkem včetně prototypů vzniklo 744 „bé dvaapadesátek“), a to v nejnovější verzi H. Továrna Boeing je vyrobila mezi roky 1960 a 1962, nejmladším z nich tedy bude letos šedesát. Během uplynulých dekád sice prošly řadou modernizací, kdy dostaly novější elektronické vybavení nebo se rozšířil jejich arzenál, v základu to ale stále zůstává „staré dobré analogové letadlo“. Dodnes jim chybí pokročilý autopilot a třeba tankování za letu je operace poměrně náročná na pozornost i pilotní umění.
V porovnání s běžnými letadly je zvláštní už samotný vzlet nebo přistání B-52. Protože má v nejvýhodnějším místě uprostřed trupu prostornou pumovnici, nevešel se do něj už tradičně pojatý podvozek se třemi body. Místo toho má bombardér čtyři dvoukolové vozíky – dva před pumovnicí a dva za ní – a k tomu dvě pomocná kolečka, která brání kontaktu konců křídel se zemí. Kvůli tomuto pojetí musí B-52 vzlétat i přistávat „naplocho“, kdy se všech osm kol dotkne země nebo ji opustí pokud možno zároveň, na rozdíl od dopravních letadel, u kterých se do vzduchu nejdříve zvedne přední část a pak se teprve odpoutá hlavní podvozek.
Stroj v letech
Za neobvyklou dlouhověkostí B-52 (žádné vojenské ani civilní letadlo nevydrželo v každodenním nasazení tak dlouho) je podle leteckých expertů způsob jeho navržení i výroby. Nový strategický bombardér se začal koncem 40. let rodit ještě předtím, než roli hlavních nosičů atomových bomb převzaly balistické rakety, a konstruktéři tak museli navrhnout letadlo schopné přežít i následky nepříliš vzdáleného jaderného výbuchu.
„Byl zkrátka navržený mnohem robustnější, než bylo nezbytné,“ popsal nedávno Mark Gunzinger, washingtonský expert na vojenskou leteckou techniku a bývalý pilot B-52.
Dědictvím tohoto přístupu je třeba to, že palubě „bé dvaapadesátky“ dodnes chybějí velkoplošné displeje, a například stav každého z osmi motorů ukazuje čtveřice „budíků“.
Pohonné jednotky – v porovnání s moderními motory třeba z dopravních letadel dost žíznivé – jsou mimochodem jednou z věcí, které se mají u provozovaných letadel změnit. A to nejen kvůli tomu, že modernizace má přinést menší emise, hluk i nižší spotřebu, ale také z toho prostého důvodu, že poslední náhradní motor se vyrobil už v roce 1985 a letectvo potřebuje mít jistotu, že B-52 budou moci létat ještě tři dekády.
Jednou z věcí, která během sedmi dekád proměnou neprošla, je nízký komfort, který má na palubě B-52 jeho pětičlenná posádka (při dlouhých letech ještě početnější). Letci se ale musejí smířit s tím, že lepší to nebude. Bombardér, který prodělal bojový křest už nad Vietnamem, později byl nasazen v Iráku i při bombardování Miloševičovy Jugoslávie a operoval i nad Afghánistánem nebo Sýrií, je totiž pro americké vojenské letectvo přes veškerý pokrok a nově vyvíjené zbraně nenahraditelný.
