Není větší než lidský ukazováček, takže by se mohlo zdát, že v moři nehraje důležitou roli. Jenže na pobřeží Baltského moře dokázala drobná koljuška tříostná vytlačit většinu svých vlastních predátorů – zejména štiky a okouny, což jsou ryby delší než lidské předloktí.
Vědci prozkoumali záznamy za dobu více než čtyřiceti let, aby zjistili, jak moc se role koljušky v poslední době měnila. Ukázalo se, že se změnila nejen její role v ekosystému, ale tato drobný rybka dokonce dokázala změnit i celý ekosystém baltského pobřeží.
Koljuška totiž zmařila snahy o obnovu větších druhů, které si v této oblasti oblíbili rybáři. „Malá ryba, kterou mnoho lidí ignoruje, má dramatický ekologický dopad,“ uvedl Brad deYoung, oceánograf z Memorial University, který se na studii nepodílel.
Podle ekologů je to, co se odehrálo v Baltském moři, dramatickým příkladem zvratu mezi predátorem a kořistí, kdy si dva druhy vymění místo v potravním řetězci, a drasticky tak změní zbytek ekosystému. Vědce k výzkumu inspirovaly osobní zkušenosti s okouny. Všimli si, že jich v pobřežních vodách výrazně ubývalo, naopak koljušek přibývalo.
Aby zjistili, co se v baltských vodách opravdu děje, prošli třináct tisíc záznamů o pozorování ryb, které v letech 1979–2017 provedli vědci a rybáři podél 1200 kilometrů západního pobřeží Baltského moře. „Tato práce je dobrým příkladem využití dat z minulosti, která se někdy mohou zdát nudná, ke zkoumání problému, který nelze řešit jiným způsobem,“ říká deYoung.
Ukázalo se, že v osmdesátých letech minulého století převažovaly na vnějších okrajích mnoha ostrovů a mělkých zálivů podél pobřeží Baltského moře okouni a také štiky. Obě zvířata jsou sice sladkovodní ryby, ale jsou schopné přežít i v oceánu – ale pouze tam, kde říční voda snižuje slanost té mořské. Oba druhy byly častým predátorem koljušek; jsou větší, rychlejší i silnější. Od devadesátých letech dvacátého století ale začaly koljušky nad svými predátory převažovat v místech blíže k pevnině, s postupem času se jejich dominance rozšířila i do chráněnějších zálivů a vnitrozemských vod. A od roku 2014 už kralovaly prakticky všem oblastem do 21 kilometrů od pobřeží, popsali vědci v žurnálu Communications Biology.
Proč koljušky ovládly Balt
Ekologové se domnívají, že proti štikám a okounům se „spikly okolnosti“. Od devadesátých let se totiž začala díky ekologickým opatřením v regionu lepšit kvalita tamní vody. To vedlo ke zvětšení populace tuleňů kuželozubých, kteří patří společně s kormorány k nejčastějším predátorům štik i okounů. A naopak se více začaly lovit tresky, které se často živily koljuškami.
Koljušky jsou navíc ze všech zmíněných ryb nejlépe schopné života ve stále teplejší vodě Baltu. A když se přemnožily, staly se přes svou nepatrnou velikost hrozivým nepřítelem.
Dokáží totiž velmi úspěšně lovit mladé štiky a okouny – analýza mořského života ze 32 zátok jasně ukázala, že tam se často vyskytovaly koljušky, bylo málo mladých štik a okounů. Není to poprvé, co vědci zdokumentovali obrácení vztahu mezi predátorem a kořistí. Například velké populace sleďů v Severním moři pravděpodobně snížily počty tamních tresek, jejich přirozených predátorů, tím, že hodovaly na jejich mláďatech.
Globální systémový dopad
Práce dokázala velmi úspěšně popsat i systémové dopady této změny. Koljušky se totiž živí plži, kteří na Baltu dříve kontrolovali přemnožení vodního květu. Jak začalo plžů ubývat, přibývalo přemnožených řas, které se dříve dařilo díky omezení znečištění držet pod kontrolou.
Práce „jasně ukazuje, že vymizení větších predátorů může způsobit kaskádovité dopady až k řasám a že tyto změny se mohou odvíjet v obrovském prostorovém měřítku jako padající domino,“ říká Boris Worm, mořský biolog z Dalhousie University. Podle něj jsou tyto problémy velmi problematické a mají na region negativní dopad, označuje je za „pomalou katastrofu, která prochází celým Baltským mořem“.
Autoři studie teď zvažují, jestli ještě existují nějaké realistické způsoby, jak vrátit štiku a okouna zpět do přírody.
