Z hlediska veřejného zdraví není snaha o získání takzvané stádní nebo kolektivní imunity vůči novému koronaviru ideální řešení. Tvrdí to na základě nového modelu vědci z University of Georgia. Svá zjištění popsali v článku v odborném žurnálu PNAS.
Skupinová imunita proti covidu není praktické řešení, varují vědci
Po tři čtvrtě roce s novým koronavirem se ukazuje, že kontrolovat tuto pandemii je nesmírně náročné. Kvůli tomu, jak rychle se oproti řadě jiných nemocí šíří a jak málo lidí má vůči ní nějakou formu imunity, má nebezpečný potenciál zahltit zdravotnictví jakékoliv země. A zároveň snaha o omezování šíření koronaviru přináší rozsáhlé celospolečenské problémy – ekonomické, psychologické i politické.
Převládající strategií ve vyspělých zemích je mitigace neboli potlačování, tedy zpomalování šíření nákazy pomocí mnohdy drastických opatření, která snižují přenosnost viru tím, že se omezuje společenský (a s tím i ekonomický) život. Druhou strategií, po níž zatím žádná vláda nesáhla, je „promoření“, tedy varianta, kdy virus zemi zasáhne bez větší kontroly, přičemž se rychle nakazí dostatečně velká část populace, aby vznikla takzvaná „kolektivní imunita“, která zabrání nemoci v dalším šíření.
Tuto možnost zvažovala vláda britského premiéra Borise Johnsona, několikrát ji také zmínil švédský epidemiolog Anders Tegnell. Obě země ji ale rychle opustily a zavedly pravidla omezující množství lidí, kteří se smí setkávat na jednom místě.
„Koncept stádní imunity je opravdu lákavý, protože naznačuje konec hrozby covidu-19,“ uvedl Toby Brett, hlavní autor nové studie. „Tento přístup ale nemíří k vymizení nebo likvidaci nemoci – proto by potřeboval neustálou úpravu opatření, která by udržovala jisté množství nakažených. Nesmělo by jich být příliš málo, ale ani příliš mnoho, protože by to vedlo k zahlcení zdravotnických kapacit,“ doplnil Brett. „Proto je strategie skupinové imunity podobná chůzi po téměř neviditelném laně,“ varuje vědec.
Mitigace, nebo imunita?
Spolu se svými kolegy z Centra pro ekologii infekčních chorob prostudoval oba přístupy, jak mitigaci, tak i stádní imunitu. Vědci se snažili zjistit, jestli je vůbec možné této imunity dosáhnout, aniž by to vedlo ke kolapsu nebo přetížení zdravotnických systémů. A pokud ano, jak by měly vypadat cesty, které jsou schůdné, realistické a funkční.
Pracovali s novým modelem, který simuluje šíření covidu-19 ve Velké Británii. Pokud by se dodržovala strategie mitigace, vedlo by to k mnohem menšímu množství ztrát na životech: zemřelo by 62 tisíc osob ve věku nad 60 let a 43 tisíc lidí do 60 let. Přijetí strategie stádní imunity by vedlo k celkem 410 tisícům úmrtí, přičemž 350 tisíc z nich by se týkalo seniorů nad 60 let.
Jako zdaleka nejúčinnější opatření se v jejich modelu ukázala včasná izolace nakažených: pokud by se ji podařilo aplikovat v dostatečném množství už na lidech bez příznaků, pak by nemoc vyhasla už během dvou měsíců, aniž by bylo třeba jiných, drastičtějších opatření.
To ale vyžaduje precizní program testování, které odhalí nakažené rychle, a současně trasování, které zase dokáže včas vyhledat jejich potenciálně nakažené kontakty.
Model dále ukázal, že pokud by se Británie pokoušela dosáhnout stádní imunity, přičemž by se snažila o kontrolu šíření viru pomocí společenských opatření, musely by se výrazně zvýšit kapacity nemocnic, aby nedošlo k jejich zahlcení. Tato strategie je podle vědců značně riziková: jednalo by se o balancování mezi příliš nízkým množstvím nakažených, které by nevedlo k získání a udržení stádní imunity, a množstvím moc vysokým, které by způsobilo zásadní komplikace zdravotnictví.
Autoři přitom v tomto modelu pracují s hypotézou dokonalé imunity – tedy že jednou nakažený člověk se už podruhé nakazit nemůže. Přitom upozorňují, že o délce a kvalitě imunity není dostatek informací. Pokud by existovala větší pravděpodobnost znovunakažení, pak by bylo dosažení rozsáhlejší skupinové imunity velmi nepravděpodobné.
Sen o skupinové imunitě
Pojem skupinové (stádní) imunity se používá především v kontextu očkování. Pokud je proočkováno dostatečné množství populace, pak se nemoc v ní nemůže dost šířit. Teprve nedávno se tento koncept objevil i v souvislosti s přirozeným získáním takové imunity, jde ale o koncepci jen teoretickou.
Americký expert na infekční nemoci Howard Forman v rozhovoru pro magazín The Atlantic upozorňuje, že se přirozeným promořováním zatím nepodařilo získat skupinovou imunitu vůči žádné nakažlivé nemoci – tuberkulóza, mor, HIV nebo spalničky – všechny tyto choroby jsou tu celá desetiletí a někdy i staletí, ale imunitu vůči nim lidstvo bez pomoci očkování nebylo schopné získat.
Forman navíc zdůrazňuje, že veškeré diskuse o skupinové imunitě vynechávají klíčovou část – a tou jsou možné dlouhodobé následky prodělání covidu-19.
„Říkám to s velkou opatrností, ale nemáme tušení, co s člověkem udělá prodělání této nákazy třeba za deset let, zda třeba nebude mít větší riziko vzniku lymfomů (zhoubné nádory mízních uzlin). Nemáme zatím žádné náznaky, že by se to mělo stát, ale prostě to zatím nevíme,“ uvedl.
„Víme, že žloutenka typu C vede k rakovině jater. Víme, že lidský papilomavirus způsobuje rakovinu děložního čípku a že HIV také způsobuje jisté typy nádorů. Nemyslím si, že by lidé měli kvůli těmto možnostem panikařit, to si myslím, že je zbytečné. Jen si myslím, že je třeba tu nemoc nejprve lépe poznat,“ dodal.