Před 55 lety odstartovala éra komerčních družic. Ranní ptáče přenášelo signál mezi kontinenty

Kosmickou éru odstartovalo vypuštění první umělé družice, sovětského Sputniku, v roce 1957. V pomyslných vesmírných závodech tak Sovětský svaz poprvé předběhl Spojené státy. Široké využívání kosmického prostoru pak začalo 6. dubna 1965 vypuštěním první komerční geostacionární telekomunikační družice, amerického Intelsatu 1. Satelit zvaný Early Bird (Ranní ptáče) umožnil přímý přenos televizních signálů, telefonních hovorů a obrazů mezi Evropou a Severní Amerikou.

Intelsat I přezdívaný Ranní ptáče
Zdroj: NASA

Poptávka po rozšíření komunikačních služeb vedle sítě pozemních kabelů a radiových spojení začala ve světě stoupat koncem 50. let 20. století, kdy se pozornost obrátila k družicím. V roce 1958 vznikl Národní úřad pro letectví a vesmír (NASA) a posléze se začaly zkoušet různé druhy satelitů. Zprvu ve středně vysokých drahách, později se ale dala přednost stacionárním družicím.

Intelsat 1 (čili Early Bird) na stacionární dráhu NASA dopravil raketou Delta. Na oběžné dráze pak satelit 14. dubna 1965 přesně srovnal svoji oběžnou rychlost s rotací Země, takže zdánlivě visel nehybně nad Atlantikem.

Provoz mezi Evropou a Amerikou zahájilo Ranní ptáče 28. června téhož roku. Družice Intelsat 1, která vážila 25 kilogramů, měla průměr 0,7 metru, délku jeden metr a provozní dobu 1,5 roku, tehdy zvládala 240 telefonních nebo jednu televizní linku mezi starým kontinentem a Amerikou.

Pracovala čtyři roky, ze služby byla vyřazena v lednu 1969 (pak ještě krátce aktivována v červenci 1969 během letu Apolla 11 na Měsíc), na oběžné dráze ale zůstává dosud.

Západ proti Východu

V srpnu 1964 vzniklo ve Washingtonu podepsáním charty také mezinárodní konsorcium Intelsat, které zajišťovalo provoz komerční celosvětové sítě. Konsorcium, které se postupně rozrostlo na více než 140 států světa, bylo privatizováno v roce 2001. Tehdy provozovalo přes 600 pozemních stanic ve 149 zemích.

Země bývalého socialistického tábora zpočátku vznik tohoto nadnárodního konsorcia ignorovaly a vytvořily vlastní organizaci: Intersputnik. Jejím členem bylo od roku 1972 i tehdejší Československo. Poblíž dvojměstí Sedlec-Prčice ve středních Čechách vyrostla československá pozemní stanice.

Podobně vznikaly později i další vnitrostátní či regionální satelitní systémy, z nichž je nejvýznamnější asi Eutelsat či Astra. Dnešní Intelsat provozuje i podmořské optické kabely pro případ výpadku některého ze satelitů.

Bezmála devět tisíc satelitů

Do současnosti bylo vypuštěno na 8900 satelitů z více než čtyřiceti zemí světa. Podle odhadu z roku 2018 jich na oběžné dráze zůstává asi 5000 a z nich je zhruba 1900 stále funkčních, ostatní se již proměnily ve vesmírné smetí.

Přibližně 63 procent satelitů krouží na nízké oběžné dráze ve výšce několik stovek kilometrů nad zemským povrchem. Nachází se zde například Mezinárodní vesmírná stanice (ISS) či Hubbleův teleskop.

Kolem šesti procent umělých družic je nyní na střední oběžné dráze ve výšce nad 2000 kilometrů, kterou využívají například navigační satelity.

Zhruba 29 procent satelitů je pak na geostacionární oběžné dráze ve výšce 35 786 kilometrů nad rovníkem, kde „parkují“ zejména telekomunikační družice. Ty obíhají přesně stejnou úhlovou rychlostí, jakou se Země otáčí kolem vlastní osy, pohledem ze Země tedy stojí na jednom místě. Zbývající dvě procenta družic jsou na eliptické oběžné dráze.