O víkendu se konala na slavkovském bojišti ukázka střetu z doby napoleonských válek. Byla připomínkou výročí bitvy tří císařů, která se odehrála 2. prosince roku 1805. Jeden z účastníků představení byl vybavený miniaturní kamerou. Video, které zaznamenal, tak přibližuje tehdejší podobu války z pohledu pěšáka.
Záběry ve videu ukazují, jaký měl tehdejší pěšák asi přehled o tom, co se děje na bojišti, i jaké zvuky se k němu dostaly.
Minimální výhled přes spolubojovníky, ztrátu orientace způsobenou dýmem po prvních výstřelech nebo občasné přehlušení hluku bitvy bujarou hudbou sice popisovala řada autorů, video ale ukazuje tyto momenty jiným způsobem. S písemnými zápisky pamětníků je ale ve značné shodě.
Vzpomínky vojáků
Roku 1772, tedy krátce před napoleonskými válkami, si poznamenal hrabě Guibert: „Takto vypadá útok sevřené kolony. (…) Mechanický a stádní instinkt způsobuje, že se vojáci tlačí za své kolegy, protože se tím snaží podvědomě dostat do bezpečí. Do toho se ještě ozývají povely ‚Sevřete řady! Sevřete řady!‘. Vojáci jsou namačkáni jeden na druhém, řady jsou už tak smíchané, že jen první řada a krajní zástupy mají nějakou svobodu pohybu. Kolonu netvoří nic jiného než hlučný dav neschopný manévru.“
„Když čelo nebo boky kolony zasáhne palba, když kolona nepřejde přes první překážku, důstojníky už nikdo neposlechne, nebudou žádné intervaly mezi divizemi a otřesení vojáci začnou pálit do vzduchu, masa bude vířit, rozpadne se a uteče někam daleko,“ doplnil.
Obdobně zní i vzpomínky maršála Bugeauda z války na Pyrenejském poloostrově, které zachytil historik Robert S. Quimby: „Když se dostaneme asi na tisíc metrů od anglické linie, začnou muži ztrácet hlavu a jsou čím dál víc rozrušení. Vyměňují si postřehy mezi s sebou, hecují se a pochod se začne zrychlovat. Angličané tiše a netečně stojí se zbraněmi na ramenou jako dlouhá červená zeď – impozantní postoj, který na jejich nováčky dobře působí.“
„Jak se vzdálenost zmenšuje, začnou se z masy vojáků ozývat výkřiky ‚Vive l’Empereur‘, ‚En avant‘, ‚A la baionette‘. Někteří muži zavěsí svoje čáka na hlavně mušket. Pochod pomalu přechází v běh. Řady se začínají promíchávat. Vzájemné povzbuzování se už stává zmatkem. Někteří vystřelí ze svých zbraní, aniž by zastavili nebo zamířili. A celá ta červená linie před námi je tichá a nehybná, třebaže jsme se už dostali na 300 metrů, vypadá naprosto netknutá přibližující se bouří. Ten kontrast je ohromující,“ dodal.
Když se pak nepřítel přiblížil ještě blíž, byly emoce vojáků ještě silnější. Bugeaud pokračuje: „Čím dál víc každý z nás začíná přemýšlet, kdy začne nepřítel střílet a že může začít už třeba teď. Naše vášeň začíná ochabovat. Ten jejich zjevně ničím nerušený klid nás neuvěřitelně znervózňuje. Potom nadejde ta nejbolestněji očekávaná chvíle. Anglické muškety se skloní, jak jimi vojáci na nás zamíří. Nedefinovatelný dojem na místě zarazí mnoho našich mužů, kteří zastaví a spustí chaotickou palbu. Potom přijde salva nepřítele provedená se vší precizností a smrtícím účinkem a zasáhne nás jako hrom.“
„Zdecimovaní uděláme čelem vzad a ohromeni šokem se znovu snažíme nabrat rovnováhu, když je náhle ticho přerušeno jásáním nepřítele. Pak přijde druhá salva, a možná třetí, a po ní na nás vyrazí a my ve zmatku ustupujeme,“ popsal.
