Mělo jít o bitvu, která potvrdí Bonapartův návrat do čela Francie a odrazí britské šiky vévody z Wellingtonu. Místo střetu, nevýznamná vesnička nedaleko Bruselu, se ale nestalo synonymem francouzského vítězství. Do dějin vešlo jako symbol zdrcující vojenské prohry – a Napoleona čekala doživotní internace na ostrově uprostřed Atlantiku. Od bitvy u Waterloo uplynulo dvě stě let.
„Umění války spočívá v tom, že máme převahu na místě, kde chceme bojovat,“ zní jedna z Napoleonových pouček. U Waterloo 18. června 1815 měl k dispozici 73 000 mužů s 246 děly, zatímco Wellington 67 000 a 180 děl. Angličanův plán byl prostý - vydržet nápor Francouzů, dokud nepřijde na pomoc maršál Blücher s pruskou armádou. Napoleon naopak očekával příchod Grouchyho s 30 000 vojáky.
Do osudové bitvy v rozmoklých polích se nechal Bonaparte vehnat vlastními ambicemi. Francouzskou revoluci sice zakončil vybudováním evropského impéria, když ale spojenci dosáhli v březnu 1814 Paříže, zřekl trůnu. Ve vyhnanství na ostrově Elba však dlouho nevydržel a 20. března 1815 stanul opět v Paříži. Napoleonův návrat byl ovšem pro okolní mocnosti nepřijatelný a před císařem tak vyvstala nutnost dalšího vojenského tažení.
Bitvy té doby - to byla záležitost pohledu, odhadu a pohotových rozhodnutí. Napoleon, ač se držel starých vojenských tradic, dokázal virtuózně využívat dostupných prostředků. Proto se v červnu 1815 rozhodl v Belgii zasadit úder pruským a britsko-nizozemským vojskům dříve, než je posílí ruská a rakouská armáda. Dva dny před pádem se mu podařilo porazit Prusy v bitvě u Ligny a Brit Wellington reagoval obsazením obchodní cesty k Bruselu – vojsko rozestavěl u Waterloo. Zde se s Bonapartem utkal 18. června.
„Merde!“
Rozmoklý terén, bránící rozvinutí dělostřelectva, opozdil začátek francouzského útoku až do 11:30. Obranné čtverce (karé) Britů první nápor dělostřelců a pěchoty vydržely. Pokus maršála Neye vyhrát Francouzům bitvu předčasným masovým úderem jezdectva se ukázal být fatální chybou. Neyovi se sice skoro podařilo rozvrátit soupeřovy karé, ale to už v pozdním odpoledni dorazili na místo činu první Prusové. Proti nim musel Napoleon nasadit svou zálohu, která pak chyběla pro zasazení rozhodujícího úderu.
Elitní starou gardu vedl Napoleon k útoku kolem 19:30, do pravoboku gardy však udeřilo pruské jezdectvo a další jednotky. To rozhodlo. Francouzská armáda se pod náporem přesily zhroutila, její ústup se mnohde změnil v úprk. Jen garda zformovala obranný čtverec a na výzvu, aby se vzdala, reagoval generál Cambronne jediným jadrným slovem: „Merde!“ Bitva skončila ve 21:00 totální prohrou Francouzů. Maršál Grouchy na bojiště vůbec nedorazil.
Nepochopitelný den
Vítězové ztratili přes 20 000 mužů, v Napoleonově armádě byl počet obětí ještě asi o 10 000 vyšší a devět tisíc dalších Francouzů padlo do zajetí. Nepřežilo ani 10 000 koní. Čtvrtá nejkrvavější bitva v napoleonských válkách učinila definitivní tečku za epochou největšího z Korsičanů, Napoleona Bonaparta.
„Nepochopitelný den! Souběh neslýchaných nešťastných náhod… Zvláštní to tažení, kde za méně než jeden týden mi z rukou třikrát vyklouzl již jistý triumf pro Francii a ustálení jejích osudů,“ vzpomínal sám Napoleon na trpkou prohru ze svého vyhnanství na atlantském ostrově Svatá Helena. V exilu prý až do jeho smrti v květnu 1821 neminul den, aby na osudnou bitvu nemyslel.
