Za hněvem vikinských berserků mohla být konzumace toxického plevele, naznačuje výzkum

Vikinští válečníci se podle legend dokázali změnit v takzvané berserky – zuřivé bojovníky silné jako medvědi a necítící bolest. Tomuto stavu se říkalo berserkergang a vědci tvrdí, že nyní konečně ví, jak to vikingové dokázali.

Ilustrační foto
Zdroj: ČTK/AP Autor: Lalo R. Villar

Některé hypotézy uvádějí, že popis berserkergangu vypadá velmi podobně jako intoxikace některými houbami. Válečníci během něj kousali do štítů, vyli jako divoká zvířata, a dokonce ani nebyli schopní rozlišovat mezi spojenci a nepřáteli.

Nyní se objevila nová hypotéza, jejíž autor, etnobotanik Karsten Fatur, tvrdí, že vikingové mohli pro změnu v berserky používat rostlinu jménem blín. Popsal to v odborném časopisu Journal of Ethnopharmacology.

Květy blínu
Zdroj: Wikimedia Commons
Autor: Bjoertvedt

První zmínky o bersercích se objevují zřejmě v básni k poctě krále Haralda z devátého století. Ještě podrobněji je popisuje slavný islandský historik a básník Snorri Sturluson. Podle něj byli tito Ódinovi bojovníci vzteklí jako psi nebo vlci a silní jako medvědi nebo býci. Nepřátele prý dokázali zabít jediným úderem.

Různé verze mýtů o těchto bojovnících se značně liší. Některé jim přisuzují dokonce i různé magické schopnosti, jako je odolnost vůči ohni nebo sečným zbraním, anebo dokonce dovednosti proklít nepřátele pouhým pohledem. Většina se ale shoduje na jedné základní charakteristice – slepému vzteku.

Vědci přišli s řadou pokusů o racionální vysvětlení legendy. Velmi často se v nich objevovala muchomůrka červená, která se měla užívat krátce před bojem. Tyto hypotézy vycházejí z toho, že muchomůrky volila řada sibiřských kmenů, které využívaly dvou toxických substancí, jež jsou v nich obsažené. Navíc je řada symptomů spojených s užíváním muchomůrek podobných některým příznakům typickým pro berserky.

Proč blín, a ne muchomůrka?

Podle nového výzkumu je ale mnohem lepším kandidátem právě blín černý. Tato nenápadná jedovatá rostlina z čeledi lilkovitých je v Evropě známá už od antického Řecka a její vlastnosti využívala řada kultur v dějinách – jako narkotikum, proti bolesti, proti nespavosti i jako anestetikum. A na území středověkého Německa se blín dokonce přidával do piva.

Etnobotanik Karsten Fatur popsal, že řada příznaků spojovaných s berserky je podobná jak u hub, tak i u blínu. Ale muchomůrky se liší v jednom zásadním detailu: jejich konzumace nevyvolává záchvaty nekontrolovaného vzteku. Naopak Fatur našel řadu případů, kdy blín nebo jemu příbuzné rostliny takové chování spouštěly.

„Tento efekt se může projevovat různě – od pouhého podráždění až po plnohodnotný záchvat vzteku. Tyto projevy se liší jak podle dávkování, tak i podle mentálního nastavení konkrétního jedince,“ uvádí vědec. „A protože právě vztek je nejtypičtější složkou berserkergangu, jsou tyto symptomy kritickým argumentem, proč je blín lepším vysvětlením než muchomůrky,“ dodal Fatur.

Blín navíc potlačuje bolest, což by podle Fatura vysvětlovalo historky o nezranitelnosti berserků. Dalším argumentem jsou vedlejší účinky a následky užívání těchto bylin. Berserkové trpěli podle mýtů až několik dní po bitvě – ale muchomůrky na rozdíl od blínu takové efekty nepřináší. Zato konzumace blínu může až na několik dní způsobovat bolesti hlavy, rozšířené zorničky nebo rozmazané vidění.

Posledním argumentem, který vědec přinesl, je relativně malé rozšíření muchomůrek v tehdejší Skandinávii. Naopak blín je a byl rozšířeným plevelem, který tam tehdy rostl. Existují i důkazy archeologické povahy – například ženský hrob z Dánska z roku 980, v němž byla objevená semínka blínu ve speciálním váčku.

Karsten Fatur přiznává, že některé projevy chování berserků se blínem vysvětlit nedají; například okusování štítů. Protože není expertem na archeologii, doufá, že se nyní do jeho výzkumu zapojí i archeologové, kteří by mohli přijít s větším množstvím důkazů.