Výzkumníci z Vysokého učení technického v Brně vyvíjejí software, který umožní virtuální navrhování a testování skluzavek a tobogánů tak, aby nabídly dostatečný adrenalin a zároveň byly bezpečné. Využívají k tomu čidlo připevněné na zátěži projíždějící po různých skluzavkách a z údajů získávají především vstupní data o kluzných vlastnostech materiálů. Uvedl to Stanislav Věchet z Ústavu mechaniky těles, mechatroniky a biomechaniky Fakulty strojního inženýrství.
Výzkumníci měří průjezdy na existujících skluzavkách proto, aby získali dostatek vstupních dat. „Také testujeme materiály pro budoucí vývoj softwaru, který by měl dopředu umožnit předvídat, jak rychle ve skluzavkách lidé pojedou, jestli se nebudou hromadit uvnitř nebo jestli nebudou naopak vyjíždět příliš velkou rychlostí ven,“ řekl ředitel Ústavu Jindřich Petruška.
Díky získaným datům vznikne software, který inženýrům namodeluje parametry dítěte nebo dospělého v různých typech skluzných vaků.
Projekt vzniká ve spolupráci s třebíčskou firmou Alfeko, která připravuje návrh nejdelšího tobogánu na světě. Skluzavka o délce 220 metrů by měla vzniknout v zábavním parku v Jižní Koreji.
„Při každém sjezdu umisťujeme do skluzného pytle zátěž určité hmotnosti společně s devítiosým senzorem, který běžně najdete třeba v mobilních telefonech. Během jízdy měříme, co se s čidlem děje. Konkrétně měříme zrychlení ve třech osách, rychlost ve třech osách, natočení, což je kombinace zrychlení a magnetometru také ve třech osách,“ popsal Věchet. Někdy jede desetikilogramová zátěž, jindy sami výzkumníci.
Jednatel výrobce skluzavek Libor Wurm uvedl, že firma se na vývoji softwaru podílí právě kvůli jihokorejské zakázce. „Chceme skluzavku navrhnout tak, aby lidem nehrozilo žádné zranění a zároveň si jízdu maximálně užili,“ uvedl Wurm. Dosud podle něj inženýři skluzavky navrhují na základě zkušeností bez podobných virtuálních modelů. Software by měl být hotový do konce roku.
