Ubránit Zemi před asteroidy může být podle nového výzkumu složitější, než se dříve předpokládalo. Počítačová simulace totiž ukázala, že asteroidy drží pevně pohromadě. Naopak pro případnou těžbu to může být podle studie výhoda.
Oblíbeným tématem katastrofických filmů je asteroid, který se blíží k Zemi a může vyhladit život na celé planetě. Zastaví ho skupina hrdinů, kteří ho nějakým způsobem rozstřílí, vybombardují, podminují nebo jinak zničí. Asteroidy jsou ale opravdovým rizikem, nejen filmovým, a tak se řada vědců tématem jejich likvidace reálně zabývá. Nová práce z Univerzity Johna Hopkinse však varuje, že by výše uvedená situace mohla být mnohem složitější, než si filmoví scenaristé představují.
Autoři práce, která vyšla v odborném časopise Icarus, se zaměřili na vlastnosti asteroidů, zejména na to, jak ty kamenné drží dohromady – vytvořili také nový počítačový model, jenž realističtěji simuluje jejich srážky. Cílem studie bylo i pomoci s lepším popisem asteroidů pro potřeby budoucí těžby na těchto tělesech.
Asteroidy mohou být značně odolné
„Dříve jsme věřili, že čím větší je takové těleso, tím snadněji se rozbije, protože větší objekty mají prostě více vad. Náš výzkum ale ukazuje, že asteroidy jsou silnější, než jsme si mysleli, a je tedy potřeba více energie na jejich úplně rozbití,“ oznámil Charles El Mir, hlavní autor této práce. Experti na kosmický výzkum sice dobře znají menší asteroidy velikosti koule na kuželky, ale je složité přenášet taková pravidla na větší tělesa schopná ničit svým dopadem celá města.
Až na začátku tohoto tisíciletí vědci připravili realistický model, který měl popsat dopad asi kilometrového asteroidu na pětadvacetikilometrový asteroid. Tehdy z modelu vyšlo, že by cílové těleso bylo tímto nárazem zcela zničeno. Nyní odborníci tyto závěry zpochybňují: pracovali sice se stejnými parametry nárazů, ale jejich počítačový model je přesnější, protože více přihlíží k velikosti vesmírných objektů. Astrofyzici, kteří za novým modelem stojí, ho vylepšili především o fyzikální pravidla popisující vznik a šíření trhlin v asteroidech.
„Chtěli jsme zjistit, kolik energie by vyžadovalo, aby byl asteroid opravdu úplně zničený a rozbil se na malé kousky,“ říká El Mir. Vědci rozdělili simulaci na dvě části. Během první, která trvala jen několik okamžiků po nárazu, se v asteroidu objevily miliony prasklin. Ty se rychle rozšířily celým tělesem, některé části asteroidu se rozpadly na prach a v místě dopadu vznikl rozsáhlý kráter. V druhé fázi pak sledovali rozpad asteroidu a působení gravitačních sil na něj.
K žádnému rozpadu však v tomto případě nedošlo, protože silné jádro si úlomky svou gravitací během druhé fáze udrželo při sobě. Podle simulace tedy nebyla výsledkem srážky „hromada vesmírných sutin“, jak se předpokládalo, ale stále značně kompaktní těleso, jež si do velké míry udrželo svou stabilitu. Astrofyzici se domnívají, že k jeho kompletnímu zničení by tedy bylo potřeba výrazně větší síly, než předpokládaly starší výzkumy.
Vesmírná obrana Země
Vědci proto doporučují, aby se těmito daty řídily i další týmy, které se budou zabývat teoretickým ničením asteroidů. Současně by se ale dalo tohoto efektu velmi dobře využít pro těžbu na asteroidech. Po explozi se totiž kusy tělesa nerozletí na všechny strany, ale zůstanou poblíž jádra, takže by se daly poměrně snadno získat pomocí například robotických sond.
„Může to možná vypadat jako science fiction, ale na kolize s asteroidy se zaměřuje významná část výzkumu,“ říká El Mir. Je podle něj nesmírně důležité vědět o asteroidech co nejvíce. „Tak například, kdyby se k Zemi blížil asteroid, měli bychom se spíš snažit ho rozbít na menší kousky, anebo ho máme raději odklánět na jinou trajektorii? A jak velkou silou na něj v druhém případě působit, aniž bychom ho rozbili na kusy? To jsou opravdové otázky, které bychom měli zvážit,“ dodává vědec.
