Pro oceňovaného fotografa Stanislava Krupaře je teď druhým domovem Ukrajina, kde zachycuje válku. V rozhovoru pro Interview ČT24 vzpomínal na to, jak se v Kyjevě rozdávaly kalašnikovy lidem, kteří by zbraň nikdy nevzali do ruky, i jak okřikoval kolegy fotografy nebo dostal kalhoty od jednoho z bratrů Klyčkových.
Válka na Ukrajině je podle Krupaře nespravedlivá a surová. V tvářích těch, kteří za Ukrajinu bojují, ale prý viděl jednoznačně odhodlání. Konflikt na Ukrajině pokrýval už v letech 2014 a 2015 a i poté byl v zemi několikrát. Přesto ho překvapilo, nakolik se situace na Donbase a ve východních částech změnila ve smyslu sílícího odporu a skepse vůči Rusku a režimu Vladimira Putina.
„Potkal jsem velmi málo lidí, kteří by nechtěli narukovat. Potkal jsem lidi, kteří byli plní elánu, přesvědčení a povinnosti vůči zemi, vůči vlasti, kteří šli dobrovolně. A potkal jsem mnohem víc lidí, kteří třeba byli odmítnuti, mrzelo je to a čekali na povolání do prvních linií, nežli těch, kteří by se službě chtěli vyhnout,“ říká Krupař. Z lidí, které potkal, si prý nikdo otevřeně nepřipouštěl, že by nemusel vyhrát.
„Já pak pokládám tu otázku, co vlastně to vítězství znamená, protože si to sám neumím představit. A nejčastěji se doslechnu, že to je vlastně návrat celého Donbasu a Krymu zpátky do Ukrajiny,“ říká. Jeho samotného válka zastihla tři kilometry od ruské fronty, poté se přesunul do Kyjeva, kde prý panovala panika a všichni utíkali. Ruská vojska byla na předměstí a ve městě se prý rozdávaly kalašnikovy tomu, kdo chtěl, včetně lidí, kteří by si zbraň nikdy do rukou nevzali, kdyby Vladimir Putin neučinil to, co učinil.
Když sviští kulky
„Potkal jsem tam chlapíka, který byl lékař, šéf stomatologické kliniky, jenž tam se svými přáteli čekal na to, až dostane kalašnikov. Potom patroloval na východním břehu Dněpru a hledal případné ruské diverzanty,“ vypráví Krupař s tím, že tam přemýšlel i nad tím, kdy je důležitější vzít do ruky kalašnikov než fotoaparát. Nikdy to ale neudělal.
Sám se prý bál nesčetněkrát. „Naposledy jsem se bál minulý týden, když jsem byl s Janem Novákem pro Seznam Zprávy reportovat o jednotce, kterou vede Čech, bývalý vysoký manažer firmy PPF v Rusku, který vlastně útočí na Rusy třeba i v jejich týlu,“ vypráví.
Už od své první cesty do většího konfliktu Krupař přemýšlí, jaká je jeho zodpovědnost za lidi, kteří novináře na bojiště berou a chrání je. Nedělají to prý nezištně, novináři jsou pro ně rozptýlení, také doufají, že pak vydají svědectví o jejich životě. „Představa, že kvůli mojí práci nebo kvůli mému fotografování někdo přijde o život nebo bude zraněný, je nesnesitelná,“ sděluje.
Na Sibiř už asi ne
Krupař v rozhovorech říkával, že jeho druhým domovem je Rusko, respektive Sibiř, teď se tam pravděpodobně už nikdy nepodívá, jestli se v Rusku nezmění režim. To, co Rusko spáchalo na Ukrajině, je pro něj prý velký životní zlom, cítí smutek a zklamání, mezi Rusy má mnoho přátel.
„Vlastně teď nejsem schopný komunikovat s lidmi, kteří ruskou agresi podporují. Je pravda, že velká spousta mých přátel už je v Izraeli, v Gruzii nebo třeba v Biškeku v emigraci, protože velmi snadno pochopili, kam se Rusko posouvá a co by to pro ně znamenalo. Represe jsou ohromné a Rusko se vlastně stalo diktaturou během několika málo týdnů, měsíců. Musím se přiznat, že s přáteli, kteří to vidí jinak, nemám žaludek teď vůbec komunikovat,“ říká.
Křičel, ať toho nechají
Ve spojení s válkou má Krupař i odlehčenější zážitky, třeba když mu zůstalo oblečení v ukrajinském Bachmutu. Vzhledem k tomu, že měří 206 centimetrů, nemohl sehnat kalhoty. Nečekaně je získal od Vladimira Klička, podobně vysokého bratra starosty Kyjeva Vitalije Klička, jehož potkal v metropoli. „Takhle si mě sjel pohledem od hlavy až k patě a hned mu to došlo. Říkal: boty nepotřebuješ?“ vypráví fotograf s tím, že mu Klyčko oblečení nechal poslat.
Když je prý svědkem vypjatých situací, snaží se nepříjemnou práci udělat co nejrychleji a pak odejít. „V Kyjevě se mi stalo, že jsem vlastně okřikoval kolegy fotografy, kteří nemluvili rusky. Byla tam paní před vybombardovaným barákem, naříkala, plakala a vlastně křičela na ten roj fotografů, ať jí dají pokoj, proč ji ještě oni otravují. A oni jí pravděpodobně kvůli neznalosti ruštiny nebo ukrajinštiny nerozuměli. Tak jsem na ně křičel, ať toho nechají, protože jsem se za nás styděl,“ vzpomíná.
