Bezpečnostní pakt AUKUS, který minulý týden uzavřely Spojené státy, Velká Británie a Austrálie, naznačuje rostoucí americký zájem o region východní Asie, kde se stále asertivněji prosazuje i konkurenční Čína. Vytváření západní protiváhy Pekingu se ale neděje jednotně – své zájmy v regionu má totiž i Francie, která součástí amerického paktu není a anglosaskou iniciativu kritizuje.
Nový pakt, rozkol mezi spojenci. O co se hraje na opačné straně zeměkoule?
Před deseti lety dávala Čína na armádu asi dvakrát víc peněz než Japonsko, loni to už bylo pětkrát víc. Před deseti lety mělo americké námořnictvo víc lodí než čínské, dnes je tomu naopak. „Kvantitativní srovnání mají svá omezení, ale základní trend měnící se rovnováhy je jasný,“ upozorňují výzkumníci Zack Cooper a Adam P. Liff v časopise Foreign Affairs.
Bývalý americký ministr zahraničí Henry Kissinger už v roce 2014 v této souvislosti varoval: „Jak ukázala jedna harvardská studie, z patnácti historických příkladů vzájemné interakce vzmáhající se a etablované mocnosti jich deset skončilo válkou.“
Zvlášť přitom upozornil, že v tomto případě se obě cítí výjimečné. Čína se po staletí považovala za jedinou suverénní vládu na světě, jíž ostatní, byť třeba vojensky silnější, musí projevovat podřízenou úctu. Spojené státy zase věří, že jejich vnitropolitické principy mají evidentně univerzální platnost a jsou vždy a všude prospěšné, takže smyslem jejich zahraniční politiky je šíření hodnot.
Silná slova
Americké deklarace o nutnosti nedopustit čínskou hegemonii v Asii jsou stejně staré jako rychlý čínský růst. Už před deseti lety administrativa Baracka Obamy oznámila politiku „návratu Asie do rovnováhy“. Ovšem jak píší Cooper s Liffem, silná slova Obamy, Trumpa, Bidena i předních republikánských i demokratických politiků o tom, jak jsou Asie a soutěžení s Čínou významné pro americkou budoucnost, nedoprovázely odpovídající činy v podobě reálné politiky, rozpočtů ani diplomatické pozornosti.
Shrnují, že americká aliance s Austrálií, Japonskem a Jižní Koreou je po trumpovských bouřích znovu na pevné půdě, ale spojenectví s Thajskem a Filipínami to mají nahnuté hlavně kvůli tamnímu plíživému odklonu od demokratických principů vládnutí spojenému s vyhýbáním se dráždění Číny.
Americká vojenská přítomnost v západním Pacifiku
Za největší selhání americké politiky považují neúčast na dohodě o Transpacifickém partnerství, které zbývajících jedenáct zemí po americkém odřeknutí přejmenovalo a uzavřelo. Od té doby vznikl ještě masivní a relativně volný hospodářský spolek Regionální ekonomické partnerství spojující Japonsko, Čínu, státy ASEAN a Austrálii. EU také uzavřela obchodní dohodu s Japonskem.
„Spojené státy zůstávají nápadně stranou,“ píší Cooper s Liffem. Radí zaměřit se na vlastní pozitivní agendu a strategii místo reagování na kroky Číny, aktivnější přístup k obchodu a hospodářské integraci a posílení diplomatické i vojenské přítomnosti v oblasti.
AUKUS
Někteří výzkumníci věří, že se to začíná dít. „Vleklé války na Blízkém východě jsou konečně dobojované. Donald Trump už není v Bílém domě. A prezident Joe Biden slibuje blízkou spolupráci se spojenci a partnery v soutěži s Čínou a snaze obnovit roli Ameriky ve světě,“ píší Ashley Townshendová, Susannah Pattonová a Tom Corben z australského Lowy Institute.
Text publikovali krátce poté, co Austrálie 16. září oznámila, že odstoupí od smlouvy na výrobu konvenčních ponorek v hodnotě 40 miliard dolarů (866 miliard korun), které jí měla dodat francouzská firma Naval Group. Místo toho hodlá postavit nejméně osm ponorek na jaderný pohon, což má umožnit nový bezpečnostní pakt mezi se Spojenými státy a Británií (AUKUS).
Podle vedoucí výzkumnice skupiny Asie-Pacifik z Ústavu mezinárodních vztahů Alica Kizekové pakt znamená přitvrzení protičínské pozice a je problematický pro mnohé státy v regionu. Ty se dlouhodobě snaží o snížení napětí. AUKUS míří opačným směrem a dává především Austrálii možnost tvrdšího postoje se silnějí „hard power“ v zádech.
Web Politico za krokem vidí americkou nelibost nad evropskou politikou vůči Asii a zejména Číně. Píše, že Bidenova administrativa ji považuje za příliš měkkou a vstřícnou vůči sílícímu a stále asertivnějšímu komunistickému režimu v Pekingu. Washington dlouhodobě usiluje o vystrčení Číny zejména ze spolupráce na vývoji technologií, zatímco Brusel se tento americký tlak snaží osekávat, upozorňuje Politico.
Nůž do zad
Francie kvůli ponorkám odvolala své velvyslance z Washingtonu a Canberry a její vládní politici včetně prezidenta Emmanuela Macrona dávají najevo velké rozladění. Ministr zahraničí Jean-Yves Le Drian krok označil za dýku do zad. Ve středu si sice Biden s Macronem zavolali ve smířlivém tónu, pachuť však zůstává.
Do sporu se Francie snaží zatáhnout celou EU, a hrozí, že může zkomplikovat vrcholící rozhovory o obchodní smlouvě mezi Evropskou unií a Austrálií. EU je pro Austrálii třetím největším obchodním partnerem a vzájemná obchodní výměna se blíží 50 miliardám eur (1,3 bilionu korun) ročně.
Roli Unii v diplomatickém dramatu přisoudili i sami Australané. Anglosaský pakt totiž oznámili jen pár hodin před tím, než šéf unijní diplomacie Josep Borrell prezentoval novou indo-pacifickou strategii, upozorňuje Politico.
Tradiční francouzská přítomnost
Francie je jednoznačně motorem unijního angažmá v Pacifiku. Roku 2016 prosadila, že její území Nová Kaledonie a Francouzská Polynésie se staly členy regionálního uskupení Fórum pacifických ostrovů. „Symbolicky se tak uznalo, že Francie je tichomořskou zemí,“ podotýká výzkumnice Kizeková.
Současné državy
Zdůrazňuje, že smlouva o dodávkách ponorek pro Austrálii tak nebyla pro Francouze jen lukrativním obchodem, ale měla právě i rozměr posílení přítomnosti v podobě vojenské a techonologické spolupráce se silným regionálním hráčem.
Francie také navazuje na svou historickou roli. Kromě tichomořských ostrovů dlouho ovládala i část Indočíny. Silné historické vazby na region mají i Britové, Nizozemci a Američané.
Pacifik 1. září 1939
Geopolitika
V geopolitické hře v širokém regionu jižní, jihovýchodní a východní Asie jde o hodně. Je domovem asi poloviny obyvatel planety. Nachází se v něm osm z patnácti nejlidnatějších zemí.
Anamorfovaná mapa, na které plocha zemí odpovídá jejich populaci. Každý čtvereček představuje půl milionu lidí
Oblast roste i ekonomicky a v první desítce států podle nominálního HDP jsou z ní čtyři: Čína, Japonsko, Indie a Jižní Korea. V tomto ukazateli se ukazuje i důležitost jinak populačně malé Austrálie, jejíž ekonomika je podle Mezinárodního měnového fondu 13. největší na světě.
Asijské státy se také plně zapojily do globální ekonomiky a obchodu, který se v drtivé většině odehrává po moři. Na trasách východního Indického a západního Tichého oceánu jsou závislé nejen státy regionu. Čína vypravuje svou masivní produkci do celého světa a je závislá na dodávkách uhlí z Austrálie a Indonésie nebo ropy z Perského zálivu.
Hlavní trasy námořního obchodu
Pro Čínu je proto nejcitlivější oblastí Jihočínské moře, které si nárokuje v podstatě celé. Nekouká na zájmy okolních zemí a buduje vojenské základny na Paracelských a Spratlyho ostrovech. Ty si přitom nárokují i Filipíny, Malajsie nebo Vietnam.
Nároky v Jihočínském moři
Pro západní země je představa, že ztratí kontrolu nad tamním námořním obchodem, těžko stravitelná. Proto do oblasti vysílá vojenské flotily. Tradičně v indo-pacifických vodách operují Francouzi, Britové a Nizozemci.
Fregatu Bayern do Jihočínského moře vyslalo v srpnu také Německo. K takovému kroku se odhodlalo po dvou dekádách. Žádost o návštěvu v přístavu Čína nepřekvapivě odmítla.
Tyto flotily v součtu s americkými, australskými, japonskými a jihokorejskými zatím čínskou námořní sílu jednoznačně převyšují. Pekingští komunisté však mají výhodu jednoty a odhodlání. A také nikam nespěchají.
