S rozvojem aviatiky a technickým pokrokem lákala vzrušující, ale nebezpečná disciplína na oblohu řadu dobrodruhů. Předháněli se v rychlosti, s jakou létali mezi vzdálenými cíli, a fascinovaná veřejnost je na zemi vítala s nadšením. „Po dobrodružství toužím víc než po čemkoliv jiném,“ svěřila se i pilotka Amy Johnsonová, která sama dosáhla řady odvážných prvenství. Letadlem obletěla vzdálené kouty světa. Zemřela ale před 80 lety, 5. ledna 1941, při havárii v rodném Spojeném království. Její tělo se nikdy nenašlo, a i díky tomu vznikla o jejích posledních chvílích řada spikleneckých teorií.
„Dva roky před svým letem věděla slečna Amy Johnsonová o létání jen velmi málo. Dokončila právě Sheffieldskou univerzitu a začala pracovat jako sekretářka advokáta v Londýně. Jednoho dne ji cesta zavedla k aerodromu Stag Lane a rozhodla se stát členkou leteckého klubu. Ve vzduchu byla jako ryba ve vodě,“ řekl na počest mladé pilotky prezident Společnosti inženýrů William Marrow Beckett.
Amy Johnsonová za sebou měla v době, kdy poslouchala tento oslavný proslov, první velký úspěch, jako jeden z prvních pilotů přeletěla sama z Anglie do Austrálie a stala se tak miláčkem veřejnosti. O tom, že zamíří ze země do oblak, přitom na začátku jejího života příliš nenasvědčovalo.
Narodila se jako nejstarší ze tří sester do rodiny obchodníka s rybami v Hullu v hrabství Yorkshire. Během studií na vysoké škole prožila nešťastnou lásku, kvůli které se rozhodla začít nový život v Londýně. Právě tam milovnici sportu učarovalo letectví. Když se poprvé dostala na aerodrom, fascinovalo ji vzlétání a přistávání jednoduchých dvouplošníků a brzy na letišti trávila svůj veškerý čas.
V roce 1929 získala jak leteckou licenci třídy A, tak licenci pozemního inženýrství třídy C, což dokázala jako první žena. Už o rok později si s finanční pomocí svého otce koupila z druhé ruky letadlo Moth, se kterým se rozhodla vydat přes půl planety.
Bez detailních map a zkušeností se vydala přes půl světa
Plán to byl rozhodně odvážný. V kokpitu seděla sama, neměla navíc rádiové spojení se zemí ani spolehlivé informace o počasí. Rozhodla se pro nejkratší trasu, kterou si stanovila prostým přiložením pravítka na mapu. Vedla ji přes některá z nejnehostinnějších míst na planetě a také přes řadu málo zmapovaných území. A její nejdelší samostatný let do té doby směřoval jen z Londýna do Hullu.
Cestu do Austrálie chtěla uskutečnit co nejdříve. Nestihla se tak ani seznámit se svým letadlem, kterému přezdívala Jason. „Před koupí jsem stroj testovala jen několik minut. Času bylo málo a letadlo pak muselo dostat nový nátěr, padák pod sedadlo a tak dále. Neměla jsem šanci se s ním znovu proletět a otestovat jeho spotřebu nebo výkon s těžkou vrtulí. Mé plány tak byly založené jen na oficiálních technických údajích,“ popsala později Johnsonová.
Od reality se ale tyto údaje lišily, což jí cestu zkomplikovalo. „Mé zkušenosti nebyly příliš hluboké a nebyla jsem si jistá, jak postupovat, kdyby se stalo něco závažného,“ přiznala.
Směrem k Austrálii se vznesla 5. května 1930, každý den ji čekalo nejméně osm hodin letu v otevřeném kokpitu. Vždy večer přistála, aby doplnila palivo a opravila případné závady. Cesta ji zavedla mimo jiné do Bagdádu, Karáčí, Kalkaty, Bangkoku, Singapuru nebo na Jávu.
Na cestě zažila písečnou bouři nad pouští i bouři nad mořem plným žraloků, která ji donutila letět nízko nad burácející hladinu. Po nouzovém přistání v džungli ji obklopili domorodci se zbraněmi, kteří jí ale nakonec nabídli přístřeší; proletěla monzunovými dešti a vypořádala se i s řadou technických obtíží. Do australského Darwinu nakonec doletěla po dvaceti dnech, 24. května.
„Jsme tady! Zvládli jsme to! Přeletěli jsme z Anglie do Austrálie. Já a Jason jsme zvítězili!“ poznamenala si do deníku. Stala se mezinárodní hvězdou, její jméno znělo v řadě písní populárních umělců a fanoušci ji zasypávali dopisy. „Sundala jsem si brýle a seskočila z Jasona. ‚Zpátky, zpátky,' volal policista na davy, které se mnou chtěly slavit. Kdo by se na ně mohl zlobit? Je tu tolik co oslavovat, tahle žena přece letěla z Anglie do Austrálie a dorazila v celku!“ popsala později poslední přistání cesty.
Sama však nakonec s výsledkem své cesty příliš spokojená nebyla, nepřekonala totiž dosavadní rekord v rychlosti přeletu. Později jich však prolomila, ať sama, nebo s kopiloty, celou řadu.
Před vstupem na palubu svého budoucího manžela ještě neznala, po přistání už byla zasnoubená
Během jednoho letu se Amy Johnsonová seznámila s neméně známým průkopníkem aviatiky Jimem Mollisonem ze Skotska. Požádal ji o ruku jen po osmi hodinách po seznámení, zatímco stroj byl stále ve vzduchu. Mladá pilotka souhlasila a páru začala veřejnost přezdívat létající miláčci („flying sweethearts“). Oba v oblacích hledali vzrušení a na cesty se vydávali také společně.
Pokusili se například přeletět z jižního Walesu do New Yorku bez mezipřistání, a ač se jim to těsně nepodařilo, ve Spojených státech je lidé přivítali s nadšením. V New Yorku pro ně dokonce uspořádali průvod městem, doprovázel je i tehdejší prezident Franklin Delano Roosevelt.
Manželé ale byli zároveň letečtí rivalové, vztah komplikovalo i občasné propadání Mollisona alkoholu. Sňatek byl proto rozvázán v roce 1938 a Amy se vrátila ke svému rodnému příjmení.
Konce války se Johnsonová nedočkala
Nedlouho poté začala druhá světová válka a pilotka své zemi pomáhala jak jinak než v kokpitu. Pro Britské královské letectvo přepravovala po Británii techniku. Osudným se jí přitom stal let dne 5. ledna 1941, při kterém měla dopravit letadlo z Blackpoolu nedaleko Oxfordu. Špatné počasí ji ale nejspíš vychýlilo z kurzu a pravděpodobně jí také došlo palivo.
Před tím, než letadlo spadlo do míst, kde se řeka Temže vlévá do moře, z něj zvládla s padákem vyskočit. Postavy snášející se k rozbouřené hladině si skrze padající sníh všimla posádka nedaleké lodi. Za pilotkou skočil do ledové vody velitel plavidla Walter Fletcher. Námořníci jej zvládli i přes silný proud dostat zpátky na palubu, Amy Johnsonovou se však zachránit nepodařilo. A i Fletcher za tento pokus zaplatil životem, později totiž zemřel v nemocnici na následky podchlazení.
Tělo pilotky, které v té době bylo jen 37 let, se nikdy nenalezlo. Na březích se našly části havarovaného letadla, její cestovní taška, šeková knížka a palubní deník.
„Úzký kruh lidí okolo ní měl mnoho příležitostí, aby se přesvědčil, že obdiv k ní byl zasloužený a štědrá chvála nikdy nebyla příliš štědrá. K hrdinským vlastnostem, pro které ji znal svět, přidávala i svou vlídnou tvář, veselost, skromnost a přátelství. Ti, kteří ji znali, se tak stali lepšími lidmi,“ napsal po jejím úmrtí na její počest časopis The Woman Engineer.
Poslední hodiny Johnsonové jsou nejasné
Později se objevily i další teorie o její smrti. Podle některých z letadla vyskočil i další člověk, a tak vznikly spekulace o tom, že Johnsonová byla ve skutečnosti na tajné misi. V roce 1999 také jeden z dřívějších vojáků britské protiletecké obrany uvedl, že letadlo sestřelili ze země. Johnsonová podle něj měla dvakrát chybně uvést identifikační kód, a tak stroj považovali za nepřátelský. Podle vojáka se dozvěděli až druhý den, kdo byl skutečně cílem jejich střelby, a nadřízený důstojník jim přikázal o incidentu mlčet.
Dobrodružný život Amy Johnsonové se stal inspirací pro řadu filmů, v prvním se objevila už v roce 1942. Námětem byla ale i pro televizní seriály nebo rozhlasové hry.
K její záhadou opředené smrti se vrátila i komiksová verze oblíbeného britského seriálu Doctor Who. Podle Doktora, který cestuje časem a prožívá různá dobrodružství, je její utonutí jedním z pevně daných bodů v čase, který nelze změnit. Nakonec jej ale jeho společnice přesvědčí, že důležitá je pouze domněnka lidí, že Johnsonová zemřela. Pilotku proto zachrání a dopraví na vzdálenou planetu, na níž se může prohánět ve futuristickém letadle. A dobrodružný život Amy Johnsonové tak pokračuje dál.
