Joachim Gauck se mohl stát spolkovým prezidentem už před sedmi lety. Tehdy ho ale Angela Merkelová nechtěla a do funkce tak byl zvolen Christian Wulf - ten ale po dvou letech po sérii afér odstoupil. Pak už kancléřka na Gauckovo jméno kývla a bývalý evangelický pastor se stal jedním z nejoblíbenějších německých prezidentů. Právě velká popularita je jednou z věcí, která ho spojuje s jeho nástupcem Frankem-Walterem Steinmeierem, který po něm v neděli úřad převzal. Tou druhou pak je důraz na demokratické hodnoty. Oba politici se ale v řadě věcí liší.
Diametrálně rozdílní jsou třeba v tom, z jakých kruhů se do funkce hlavy státu dostali. Steinmeier zastupuje německou politiku. Málokdo má takové politické zkušenosti jako on. Byl dvakrát ministrem zahraničí ve vládách kancléřky Merkelové, kandidátem SPD na předsedu vlády a za Gerharda Schrödera také šéfem kancléřského úřadu.
Oproti tomu Gauck je ztělesněním anti-establishmentu. Nikdy nebyl členem žádné politické strany a stal se tak prvním bezpartijním německým prezidentem. Byl také první hlavou státu z bývalé NDR a k tomu prvním někdejším evangelickým pastorem v tomto úřadě.
Gauckovu nekonvenčnost posiluje také fakt, že žije s o dvacet let mladší partnerkou Danielou Schadtovou, aniž by se rozvedl se svou manželkou Gerhildou.
I přesto se ale Gauck nenechal strhnout k tomu, aby se stavěl vůči politice či politickým stranám. Jeho nástupce Steinmeier to nebude dělat tím spíš. Bývá popisován jako umírněný politik a přirozený diplomat, kancléřka Merkelová ho označila za „muže politického středu.“
Coby prezident tak bude Steinmeier spíše vysvětlovat, proč jsou politické strany, jejich boj a nalézání politického kompromisu potřebné, v čem tkví jejich hodnota. Na rozdíl od Gaucka je zkušeným, i když ne úplně výrazným řečníkem. Ví, co kdy říct a co naopak vynechat.
Gauck: Velkohubý prezident
Končící prezident byl v tomto ohledu nezkušený a musel se učit za pochodu. Jako řečník opakovaně prokázal odvahu a říkal, co si myslí, i když to odporovalo vládní politice. Podpořil třeba vyplacení reparací Řecku za zločiny spáchané nacisty za druhé světové války, zatímco Merkelové administrativa tuto otázku považovala za uzavřenou.
A už předtím, než německý parlament v červnu 2016 schválil rezoluci, v níž označil masakry Arménů Osmanskou říší z roku 1915 za genocidu, Gauck tento termín pro popis tehdejších událostí používal. Ostatně, sám přiznal, že „když jsem chodil do školy, byl jsem docela velkohubý.“
Oproti kancléřce Merkelové také zaujal konzervativnější postoj vůči migrační krizi. Na jedné straně sice ostře kritizoval nedostatek evropské solidarity, především pak přístup bývalých komunistických zemí, a zdůrazňoval demokratické hodnoty.
Na straně druhé ale v době debaty o tom, jestli by Německo mělo zavést strop na počet přijatých uprchlíků, jak to navrhovala CSU a čemuž se kancléřka Merkelová bránila, podotkl, že nelze přijmout všechny.
Ve svém posledním projevu ve funkci pak Gauck řekl, že Německo potřebuje „demokracii schopnou obrany i boje“ a vyslovil se pro efektivní zajištění evropských vnějších hranic, řízenou evropskou imigrační politiky a zlepšení životních podmínek v zemích původu migrantů.
Nebál se říkat nahlas nepříjemné věci. Na Mnichovské bezpečnostní konferenci v roce 2014 se vyjádřil pro větší zapojení Bundeswehru do řešení světových problémů a kritizoval třeba také účast postkomunistické strany Die Linke na vedení spolkové země Durynsko.
Během svých návštěv v zahraničí se bral za demokracii a více či méně přímo přitom kritizoval politiky, jako je turecký prezident Erdogan nebo ruský prezident Putin. Právě nezkušenost dala Gauckovi sílu rozšířit možnosti prezidentského úřadu až na samou hranu diplomacie.
Steinmeier: Diplomatický realista
Frank-Walter Steinmeier zřejmě tak daleko nezajde, zároveň se v nové funkci, která je spíše reprezentativní, ale do určité míry oprostí od některých politických tlaků. Na rozdíl od často emotivního Gaucka Steinmeierovy projevy v paměti zpravidla neutkví.
Stejně jako končící prezident bude ale i ten nastupující bránit demokracii. „Co je tmelem, který drží společnost pohromadě, překonávající všechny rozpory? To je zásadní otázka pro demokracii,“ uvedl dříve.
Už během cest po Německu, které měly podpořit jeho kandidaturu, zdůrazňoval hodnoty jako vzájemný respekt, posílení demokracie, širší úhel pohledu na problémy, tolerance a solidarita. Tehdejšího kandidát na amerického prezidenta Donalda Trumpa označil za „kazatele nenávisti.“
Záměrně se stavěl do opozice právě vůči politikům, jako jsou Trump či evropští populisté Marine le Penová, Viktor Orbán a Geert Wilders. „Humbuk, který vytvářejí, nemá nic společného se sílou, kterou hledají,“ řekl na jejich adresu.
Obhajoba svobody a demokracie má ale v jeho případě jiné kořeny než v případě Gaucka. Život nyní už bývalého prezidenta poznamenala desetiletí komunistické vlády v NDR. Jeho otec strávil čtyři roky v sibiřském gulagu, sám Gauck se chtěl původně stát novinářem, nakonec ale vystudoval teologii.
Působil jako evangelický pastor v NDR, v osmdesátých letech vedl celostátní evangelické hnutí Kirchentag a v rodném Rostocku stál také u zrodu protirežimního hnutí Nové fórum. Po revoluci působil deset let jako ředitel Úřadu spolkového zmocněnce pro dokumenty dřívější tajné policie (STASI). Je uznávanou morální autoritou.
Steinmeier, původní profesí právní poradce, je oproti němu politický realista se zálibou v Henrym Kissingerovi. Zatímco pro Gaucka představoval Západ hodnotový projekt, za nějž by mělo Německo bojovat po celém světě, Steinmeierův pohled na Západ je střízlivější.
Nový prezident také bude chtít vést rozhovor s Ruskem. Steinmeier třeba nesouhlasil s tím, že Gauck nejel na zahájení olympijských her v Soči v roce 2014. Coby sociálního demokrata ho formovala Ostpolitik Willyho Brandta, ovlivnit ho v tomto mohla i blízkost exkancléře Schrödera k prezidentu Putinovi.
Jako šéf diplomacie ale Steinmeier zároveň podpořil sankce vůči Rusku (byť později už mluvil o jejich zrušení), a to i když ho za to někteří vlivní členové SPD kritizovali. S ohledem na Turecko nicméně zase nechtěl, aby Bundestag schválil rezoluci označující masové vraždění Arménů z roku 1915 za genocidu. Zatímco Gauck leckde upřednostňoval jasné vyjadřování, Steinmeier odmítá vidět svět černobíle.
Oba politiky spojuje náboženství (Steinmeier pochází ze silně protestantské rodiny truhláře) nebo třeba určitá nechuť k používání sociálních sítí. Gauck je úplně ignoruje a jen mluví. Steinmeier na rozdíl od jiných šéfů diplomacie nikdy neměl twitterový účet. Coby prezident by chtěl být „jakousi protiváhou k současné tendenci všechno bezmezně zjednodušovat.“
Střídání oblíbenců
Jak Gauck, tak Steinmeier jsou také v Německu velmi oblíbení. Gauck paradoxně zejména v bývalém západním Německu, ve východních spolkových zemích rozděluje společnost v názoru na končícího prezidenta jeho působení v čele úřadu dohlížejícího na svazky Stasi.
Dokazuje to průzkum z května 2015, podle kterého ho Němci hodnotí jako druhého nejlepšího spolkového prezidenta po Richardu von Weizsäckerovi – ale zároveň i jako druhého nejhoršího po Christianu Wulffovi.
Gauckovo prezidentství nicméně vnímá pozitivně 84 procent Němců. Steinmeier byl zase opakovaně nejoblíbenějším z deseti nejdůležitějších německých politiků vyjma prezidenta.
V osobě Joachima Gaucka odchází člověk, kterému se po aférách jeho dvou předchůdců podařilo obnovit důvěru v nejvyšší úřad v zemi. Jeho druhé funkční období si nakonec přála i kancléřka Merkelová a byla zklamaná, když se kvůli věku rozhodl nekandidovat.
Frank-Walter Steinmeier je mechanikem moci, který dokáže přivést ke kompromisu skupinu lidí, v níž každý má rozdílný názor. Ve své nové funkci chce bránit polarizaci, kterou pozoruje jak v Německu, tak ve světě.
Znervózňuje ho, že už neexistuje žádný veřejný prostor, ve kterém by si všichni politicky aktivní občané vyměňovali názory, a že se místo toho část těchto lidí stahuje na sociální sítě, kde jen poslouchá ozvěny svých vlastních názorů.
Když ověřená fakta nahradí pociťované pravdy, je to podle Steinmeiera „smrtelné nebezpečí pro naši společnost.“
