Historie Pásma Gazy je spjata s Egyptem. Ten se teď brání tomu, aby palestinští uprchlíci přišli na jeho území. Je totiž přesvědčen, že Palestinci mají nárok na vlastní stát. „V egyptské společnosti je to vnímané jako etnická čistka nebo dokonce genocida,“ popisuje Jan Daniel z Ústavu mezinárodních vztahů. Přesto ale režim v Káhiře udržuje pragmaticky dobré vztahy i s Izraelem.
Egypta si jako souseda Izraele a Pásma Gazy začala světová veřejnost více všímat kvůli hraničnímu přechodu Rafáh. Země ho napřed odmítala otevřít a pouštěla jen část humanitárních konvojů do Gazy. Na začátku listopadu umožnila opačným směrem přechod cizinců s dvojím občanstvím a převoz některých raněných Palestinců.
„Jsme připraveni obětovat miliony životů, abychom zajistili, že nikdo nenaruší naše území,“ prohlásil na přelomu října a listopadu egyptský premiér Mustafa Madbúlí.
Postoj Egypta se může na první pohled zdát překvapivý, zejména v kontextu toho, že muslimské země na Blízkém východě se z většiny přiklánějí ke straně Palestiny. Jeho vztah k samosprávě je ale mnohem komplexnější, zejména pokud jde o hnutí Hamás a jeho kořeny.
Egyptští představitelé se nejvíce bojí toho, že se na jeho území dostanou teroristé Hamásu a budou tam operovat. Podle prezidenta Abdala Fattáha Sísího by pro ně bylo pohoří Sinaj ideálním místem, odkud dál útočit na Izrael.
Obavy z exodu
Obává se také toho, že by židovský stát mohl aktuální konflikt využít k tomu, aby Gazánce vysídlil. Na izraelském ministerstvu pro zpravodajské služby vznikl dokument, který zmiňuje nucený transfer obyvatel do Egypta. Ospravedlňuje to jako řešení problému uprchlíků, kteří hledají úkryt před boji. Vláda rychle dodala, že to je jen nástin jedné z mnoha variant, nikoliv plán, s nímž by počítala.
Sísí na mírovém summitu v Káhiře 21. října prohlásil, že svět nikdy nesmí připustit, aby bylo lidské utrpení zneužíváno k nucenému vysídlování lidí. „Egypt potvrdil a znovu opakuje, že důrazně odmítá nucené vysídlení Palestinců a jejich přesun na egyptskou půdu na Sinaji, neboť to bude znamenat poslední záchvěv likvidace palestinské věci, rozbití snu o nezávislém palestinském státě a promarnění boje palestinského lidu a boje arabských a islámských národů v průběhu palestinské věci, který trvá již 75 let,“ řekl.
„Vysídlení Palestinců z Gazy je velmi nepopulární krok celkově v arabském světě. Je to něco, na co se egyptská populace dívá ne jako na přijetí uprchlíků, ale jako na vyhnání Palestinců z jejich území,“ vysvětlil Daniel z Ústavu mezinárodních vztahů.
Doplnil, že kromě těchto důvodů, které Sísí a úřady obecně prezentují, také Egypt čelí ekonomické krizi a není jisté, že by se o statisíce, možná až milion lidí dokázal postarat.
Společné dějiny
Palestinská historie je Egyptem silně ovlivněna. „Byl jedním z hlavních aktérů Arabské ligy, která odmítla Rezoluci 181 o rozdělení Palestiny a vytvoření dvou států v roce 1947. Když několik měsíců na to vznikl Izrael, Egypt byl jednou ze zemí, které na Izrael zaútočily spolu se Sýrií, nynějším Jordánskem a Irákem,“ říká Katarína Bouhmid z Filozofické fakulty Univerzity Karlovy.
Těsně po válce, vzniku Izraele a odchodu britských kolonialistů odešly desetitisíce lidí do Gazy a okolí, a nad čtyřicetikilometrovým úsekem získal kontrolu právě Egypt. Další statisíce Palestinců byly vyhnány také do okolních států a žijí dodneška zejména v Libanonu a Jordánsku.
Egypt držel Pásmo Gazy po dvě desetiletí – od 40. do 60. let – pod vojenským guvernérem a umožnil Palestincům pracovat a studovat v Egyptě. Ozbrojení palestinští fedajíni (bojovníci), z nichž mnozí byli uprchlíci, podnikali útoky na Izrael, což vyvolávalo odvetná opatření.
Muslimské bratrstvo a Hamás
Když v roce 1987 vypuklo povstání kvůli nespokojenosti s izraelskou okupací, příležitosti se chopilo Muslimské bratrstvo, působící původně v Egyptě. Tehdy vzniklo hnutí Hamás stojící za útokem ze 7. září, který současný konflikt rozpoutal.
„Egypt je historicky zastáncem palestinské samostatnosti,“ shrnuje Daniel. „Je to jeden z hlavních států, který se zasazoval o podporu palestinského národního hnutí ještě za studené války. Nicméně po uzavření míru mezi Egyptem a Izraelem v roce 1979 pokračoval v podpoře jednání a mírového procesu.“
Země dodnes udržuje dobré vztahy s palestinskou administrativou a věří v její samostatnost. Vůči Hamásu jsou státní orgány ale zdrženlivé, často až nepřátelské. „Částečně je to z ideologických důvodů, Hamás vznikl z odnože Muslimského bratrstva, zatímco současný režim přišel k moci převratem proti němu v roce 2013,“ vysvětlil.
„Není důvod, proč by měla egyptská vláda Hamás jakkoliv podporovat,“ souhlasí Bouhmid. „V minulosti sehrál Egypt roli diplomata, například v roce 2011 při výměně izraelského vojáka Giláda Šalita a 1027 palestinských vězňů, ale i během dalších konfliktů mezi Izraelem a Gazou,“ dodává.
To ale neznamená, že egyptská vláda teroristické, ale zároveň správní hnutí Hamás ignoruje. Režimy spolu komunikují a udržují určitou úroveň bezpečnostní kooperace.
Příklon k Západu
Na mezinárodním poli ale zůstává Egypt hlavně pragmatickým hráčem. „Egypt má s Izraelem podepsanou mírovou dohodu. Nicméně populace ho vnímá velmi negativně, jako okupanta Palestiny. Na úrovni vlád ale funguje bezpečnostní kooperace, do jisté míry i ekonomická, funguje třeba i spolupráce v energetice a je otevřený hraniční přechod,“ říká Daniel.
Bouhmid mír mezi zeměmi popisuje jako studený. „Ekonomicky a politicky je pro Egypt samozřejmě výhodný a nebude riskovat jeho narušení. V egyptské společnosti je naopak dlouhodobě odpor vůči této mírové smlouvě a také značný antisemitismus, jehož projevem je mimo jiné i zavraždění izraelského turisty v Alexandrii na počátku nynějšího izraelského konfliktu s Gazou,“ vysvětluje.
Od 70. let je Káhira velmi blízkým spojencem Spojených států, současný režim spolupráci udržuje, zvažoval ale i další partnery. „Objevila se omezená spolupráce s Ruskem, zároveň velmi rozsáhlá ekonomická spolupráce třeba s Čínou,“ říká Daniel.
„Egypt je jeden ze států, které se snaží v konfliktu balancovat mezinárodní zájmy, svou vlastní bezpečnost a názor populace,“ shrnuje.
