Zpravodajka Českého rozhlasu v Rusku: Opakovaně mi bylo důrazně naznačeno, abych se klidila z cesty

Víc než dřív začínají novináři v Rusku cítit, že mezi nimi úřady rozlišují. Jiný přístup mají k redaktorům státních a prokremelských médií a jiný ke členům nezávislých opozičních redakcí. Rozdílné podmínky mají také novináři z menších měst a zahraniční zpravodajové. Ukazuje se to teď, kdy všichni reportují z protestů na podporu opozičního vůdce Alexeje Navalného. Kdo má jakou pozici a s čím se novináři v Rusku setkávají, pro pořad Newsroom ČT24 nastínila Ivana Milenkovičová, která se z Moskvy hlásí pro Český rozhlas.

Ivana Milenkovičová, zpravodajka Českého rozhlasu v Rusku
Zdroj: Český rozhlas

Graduje podle vaší zkušenosti násilí ze strany ruské policie vůči novinářům?

Jen z minulého týdne se do světa dostal příběh zbitého kameramana na demonstraci a zatčeného šéfredaktora nezávislého serveru. Násilí vůči novinářům je mnohem častější než dřív. Vezmeme-li si třeba demonstrace v roce 2019, které taky některé nebyly povolené, tak s něčím takovým jsme se vůbec nesetkávali. A najednou máme desítky a desítky novinářů, skutečně to jsou vyšší desítky, kteří byli zadrženi nebo čelili násilnému chování ze strany bezpečnostních složek.

Je otázkou, zda se to stane normou, nebo dojde k návratu. Mezi zmíněnými případy je rozdíl. Sergej Smirnov je šéfredaktor velice dobře známého nezávislého opozičního webu, který se zaměřuje na monitorování soudních procesů a případů porušování lidských práv. Policie si ho našla kvůli sdílení příspěvku na sociální síti, který byl vyhodnocen jako výzva k účasti na nepovolené demonstraci. Takové příspěvky sdílela řada lidí a zdaleka ne všichni za to čelili nějakému stíhání. Že byl zadržen přímo on, navíc v okamžiku, kdy vyšel se svým synem a známým na procházku, je možné vnímat jako signál směrem k nezávislým médiím, že vůči nim může být takto postupováno v budoucnu i v nějakém větším měřítku.

Případ druhého novináře, kterého udeřili na demonstraci do hlavy, je bohužel záležitost, se kterou se tady setkáváme. Kameramani jsou nejčastěji vystaveni útoku bezpečnostních složek nebo jejich obranné reakci, protože jsou v první linii, běží za skupinou těžkooděnců a snaží se přinést nejautentičtější záběry. Bohužel to často tímto způsobem „odskáčou“.

Je vůbec bezpečné pohybovat se, natáčet nebo fotit, v centru demonstrace? V první linii?

Je to velký risk. Jsem přesvědčená, že fotoreportéry nebo kameramany, kteří jdou do akce zblízka, od těžkooděnců často dělí desítky centimetrů, někdy centimetry. Riskují vlastní zdraví, svobodu, hrozí jim, že budou zadržení, a přesto do akce jdou. Já jsem se třeba teď na demonstraci setkala i s tím, že na místě byla kameramanka, která si vzala helmu na hlavu. Po případech, které tady byly, už nechtěla riskovat, že by mohla přijít k nějaké fyzické újmě.

Viděla jste vy sama nějaký incident, kdy by policisté zatýkali novináře?

Nebyla jsem svědkem zadržení dalších novinářů. Ale setkala jsem se opakovaně s tím, že mi bylo důrazně naznačeno, abych se klidila dál. Vybavuji si třeba okamžik na konci ledna při jedné z demonstrací v centru Moskvy, kdy v jednu chvíli poměrně rychle eskalovala situace, bezpečnostní složky se rozhodly vyklidit prostranství, vytvořily útvar a začaly velmi nekompromisně postupovat a vytlačovat demonstranty. Na novináře skutečně v tu chvíli nebyl brán žádný ohled. Mě samotnou jeden příslušník bezpečnostních složek velmi decentně pošťuchoval obuškem, aby mi dal důrazně najevo, že se mám odklidit kamsi dál.

Vyhoštění se nedá vyloučit 

Je pravda, že jsou novináři na demonstracích v Rusku jasně odlišitelní?

Ano, žluté vesty s nápisem press se staly absolutní nezbytností, stejně tak většina lidí nosí na krku visačku s akreditací. Já si ji raději dávám pod kabát, protože ve víru dění se může snadno stát, že vám ji někdo strhne nebo že upadne. Když vás někdo legitimuje, chce vidět, že jste skutečně novinář, což už se mi také stalo. Byla jsem vyzvána bezpečnostními složkami, abych se prokázala, co jsem zač, z jaké jsem redakce, s jakým cílem tam jsem. Kdybych akreditaci neměla, čekalo by mě asi velice nepříjemné vysvětlování a dokazování, že jsem novinář.

Rozlišují těžkooděnci v terénu novináře státních ruských médií od těch opozičních? A jaký vztah mají k zahraničním zpravodajům?

Je otázkou, jestli jsou schopni je rozeznat. Někteří novináři mají na žlutých vestách napsané, z jakého jsou média. Když tam je napsané nějaké opoziční médium, může k nim být přistupováno jiným způsobem hned zkraje. Je ale zcela evidentní, že policisté jiným způsobem přistupují ke státním a prokremelským médiím.

Co se týče zahraničních zpravodajů, nezaznamenala jsem, že by kdokoli z nich byl při demonstracích zadržený. V minulosti se postupovalo tak, že byli v policejním antonu, než se situace vyjasnila. Nicméně vzhledem k tomu, jak teď situace eskalovala, se nedá vyloučit, že by novináře nepostihlo vyhoštění. Koneckonců, teď Rusko vyhostilo unijní diplomaty z Polska, Německa a Švédska za to, že se účastnili demonstrace. Protože i diplomaté samozřejmě monitorují, co se na těchto akcích děje.

Je teď riziko vyhoštění třeba vyšší?

Je to risk, který se tady nad vámi vznáší, ať děláte cokoli. Vždycky je to souhra více okolností a důvody jsou často politické.

Místo odnětí svobody administrativní trest 

Za co bývají žurnalisté zadržení na demonstracích nejčastěji obvinění?

Nejčastější obvinění se týkají účasti na nepovolené demonstraci, případně výzev k takovému jednání. Nebo za porušení sanitárních a hygienických norem, což je teď aktuální záležitost vzhledem k pandemii. Tito lidé zpravidla dostanou několikadenní administrativní tresty, není to klasické odnětí svobody. Trest si odbývají ve speciálních zařízeních, která jsou momentálně přeplněná vzhledem k počtu zadržených.

Někteří novináři, v závislosti na ochotě úřadů, mají možnost takové případy pokrývat. Není to vždy pravidlem, viděli jsme i u Alexeje Navalného, když soud rozhodoval o jeho vzetí do vazby, že nezávislí novináři tam vůbec nebyli vpuštěni.

Jakou roli v současné situaci v Rusku hraje občanská žurnalistika?

Občanská žurnalistika je tady hodně rozšířená. Na sociálních sítích se šíří řada videí, nejen na Twitteru a Facebooku, ale i prostřednictvím Telegramu, což je tady nejpopulárnější platforma, kde se informuje o protestech. Jsou samozřejmě víc v ohrožení, protože se nemohu legitimovat nějakou oficiální akreditací nebo dopisem s redakčním zadáním. Jsou považováni za regulérní demonstranty, se všemi důsledky.

Můžou být víc v ohrožení také novináři z menších, méně známých médií?

Určitě je mnohem složitější situace pro regionální novináře, pro malá nezávislá média vně Moskvy. Když dojde k zadržení novinářů z respektovaných médií typu Novaja Gazeta nebo Mediazona, jehož je šéfredaktor Sergej Smirnov, tak takové případy jsou medializované, ví se o nich, dochází ke kampaním na podporu.

Když se to stejné odehrává v regionech, jsou poměrně opomíjené. Takoví lidé nemají ani možnost odvolat se vůči nařízeným trestům nebo pokutám. Je to pro ně celkově náročnější. Připomněla bych případ z nedávné minulosti – nezávislá novinářka Irena Slavinovová z Nižného Novgorodu byla opakovaně vystavena domovním prohlídkám ze strany ruských bezpečnostních složek a stěžovala si na šikanu úřadů. Nakonec se upálila v centru města. Ruské úřady to nechtěly dál vyšetřovat, nicméně je to případ, který tady pořád silně rezonuje.