Turecku roste chuť. Rádo by se stalo třetí silou na Blízkém východě

Mocenské přetahované na Blízkém východě jsou často popisovány optikou duelu. USA proti Rusku. Izrael proti Íránu. A v poslední době také již zcela ostentativně Saúdská Arábie proti Kataru. Do blízkovýchodního dění je však zapojeno i Turecko.

Král Saúdské Arábie Salmán bin Abd al-Azíz al Saúd (vpravo) s tureckým premiérem Binali Yildirim
Zdroj: Reuters Autor: Reuters

Turecký ministr zahraničí Mevlüt Çavuşoğlu si nedávno předvolal velvyslance Ruska a Íránu v reakci na postup syrské armády v provincii Idlib. Na první pohled může působit absurdně, aby si Turecko stěžovalo na to, co dělá syrská armáda na svém území. S ohledem na koncepci turecké zahraniční politiky a fakt, že Turecko v Sýrii vojensky intervenuje, je však vidět, že u Ankary nejde o výjimku z pravidla.

I v případě loni započaté katarské krize se turecký prezident Erdoğan snažil sehrát roli zprostředkovatele, když navštívil Kuvajt, Saúdskou Arábii a Katar. Stejně jako v případě Sýrie byly i v Kataru nasazeny turecké jednotky, byť ne ve formě vojenské intervence, nýbrž stálé základny.

Dalším případem, kdy se turecké vedení snažilo hrát aktivní zahraničně-politickou roli v regionu Blízkého východu, byla snaha zprostředkovat v počátcích občanské války v Libyi. Společná linka je zřejmá: Turecko má ambici stát se na Blízkém východě vlivnějším hráčem, přičemž toho chce dosáhnout skrze navázání na dědictví, jež po sobě v regionu zanechala Osmanská říše. Politika zde jde ruku v ruce i se zájmy ve sféře obchodu a bezpečnosti.

Turecko odkazuje na osmanskou minulost

Ne nadarmo proto byla smlouva o turecké vojenské základně v Kataru podepsána v roce 2016 symbolicky přesně 100 let poté, co se Osmanská říše z tohoto teritoria stáhla. Ve stejném duchu také Erdoğan hned první den po schválení referenda o posílení prezidentských pravomocí v Turecku navštívil nejprve istanbulskou hrobku Muhammadova blízkého společníka Abu Ayyuba al-Ansariho a po islámské uctil i tradici osmanskou tím, že navštívil hrobku sultána Mehmeda II. Dobyvatele. Turecká zahraniční politika tak odkazuje na osmanskou minulost coby zdroj legitimity a vize.

Otázkou však je, zda má Turecko co nabídnout, když jsou jednotlivé blízkovýchodní země dnes hrdé především na svoji vlastní nezávislost, a ne osmanskou minulost. Navíc idea ochránce islámu je již nárokována Saúdskou Arábií, na jejímž území se nachází nejposvátnější místa islámu. Turecko proto přichází poněkud pozdě, byť se může odvolávat na to, že Osmanská říše zahrnovala i instituci chalífátu, ač už tehdy šlo spíše jen o záležitost prestiže.

Role prostředníka

Vedle roviny ideové je zde i rovina funkčně-systémová. Jinými slovy: Jakým způsobem může být Turecko v mezinárodní politice na Blízkém východě přínosné a proč by jej tamní aktéři měli pustit více mezi sebe?

Odpovědí může být ujmutí se role prostředníka a poskytovatele dobrých služeb v různých diplomatických sporech a ozbrojených konfliktech. Tuto funkci už ale dříve zastával Katar či například Jordánsko a Maroko. Konkurence je tedy značná. Turecko se může zkusit i hlouběji zapojit do přediva mocenských spojenectví v regionu, a jak je vidět, v případě Sýrie a Kataru to i dělá. Jeho možnosti jsou však omezené. V Sýrii se v reakci na postup syrské armády vzmohlo jen na diplomatické protesty.

A kdyby stále neukončená katarská krize přerostla v ozbrojený konflikt, turecká schopnost případné projekce vojenské síly by byla nedostatečná k tomu, aby výsledek konfliktu rozhodujícím způsobem ovlivnila a dostatečně ochránila katarskou vládu, jež otevření turecké základny povolila.

Lepší volba než USA?

Na druhou stranu je relevantní se ptát, zda je Erdoğanovo Turecko pro blízkovýchodní země slibnějším partnerem pro spolupráci než Trumpovy Spojené státy. Zatímco totiž Trump spojuje své regionální spojence proti Íránu, Erdoğan se je snaží spíše sbližovat v rámci sféry někdejšího osmanského vlivu. Na rozdíl od Washingtonu tak při tom činí bez zbytečně polarizující rétoriky či ostentativní podpory Saúdské Arábie a Izraele.

Navíc poté, co nevypočitatelný Trump hovořil při návštěvě Rijádu stylem, který činil dojem, že připravuje arabské spojence USA na novou regionální konfrontaci mezi sunnity a šíity, dorazil později Erdoğan do Saúdské Arábie ve snaze řešit mezinárodní roztržku, na níž měla velmi pravděpodobně podpora Saúdské Arábie ze strany Washingtonu lví podíl. Potenciální destruktivnost jednání amerického prezidenta tak v Rijádu nahradila přinejmenším na první pohled konstruktivní snaha jeho tureckého protějšku.

Turecko je sice ekonomicky slabší a vojensky stále značně závislé na USA, avšak vyznačuje se hodnotovým konzervatismem, který by mohl být některým režimům na Blízkém východě díky společné historii, kultuře a víře bližší než zájmy velmoci ležící na druhé straně světa. Turecko tedy má šanci svoji mocenskou váhu zvyšovat. V případě ozbrojeného konfliktu však budou nadále arabští vládci volat nejprve do Washingtonu, zatímco si Ankara bude předvolávat velvyslance cizích mocností.

Profil

Jan Veselý

Jan Veselý pracuje na volné noze jako arabista a analytik pro oblast Blízkého východu a severní Afriky, přičemž se specializuje na politické a bezpečnostní dění s důrazem na teritorium Sýrie, Libanonu a Libye. Je absolventem magisterského dvouoboru arabistika-historie na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, bakalářského oboru politologie a mezinárodní vztahy na Fakultě sociálních věd UK a na něj navazujících bezpečnostních studií. Externě spolupracuje zejména s Českým rozhlasem a Českou televizí.