Byli jsme naivní, nezodpovědní a nevzdělaní, vzpomíná na začátky novinařiny v Česku editorka Událostí Kanisová

Vlastní drzost a punkovost novinářského prostředí 90. let pomohly Janě Kanisové nastartovat kariéru v televizi. „Stačilo být ve správnou dobu na správném místě. Nemyslím si, že to bylo nejlepší období, co se kvality novinářské práce týče,“ hodnotí v podcastu Background ČT24. Cynismu se editorka hlavní zpravodajské relace Události nevyhýbá, příliš cyničtí novináři ale podle ní rozhodně nejsou přínosem pro společnost.

Jana Kanisová vyrůstala na severu Čech. „Od malička jsem měla touhu vymanit se z toho prostředí. Byly to Sudety, navíc v 80. letech. Doteď to není nejlepší místo k životu,“ vysvětluje. Únik našla v regionálním rádiu, kde chtěla hlásit zprávy. Nakonec ale dostala na starosti ranní show. „Očekávalo se ode mě, že budu lidi budit a bavit.“

Jenže mladá dívka vůbec nebyla bavičkou, a navíc ani neposlouchala populární hudbu. „Nechápu tu drzost, se kterou jsem tam pracovala,“ říká. „Tehdy ale vůbec nikdo nevěděl, jak má normální komerční rádio vypadat a nikdo o tom evidentně nějak zvlášť nepřemýšlel. To vedlo k tomu, že jsem tam rok mohla vysílat,“ dodává.

Neznalí ale nebyli lidé jen v rádiu. „Kdybychom dnes sledovali zpětně svoji práci v 90. letech, myslím, že bychom z ní nebyli úplně nadšení. Já tedy určitě ne. Ve spoustě věcí jsme byli naivní, nezodpovědní, neukáznění, nevzdělaní a nepřipravení na to, co přijde. Museli jsme se to naučit,“ přibližuje tehdejší dobu Kanisová.

Reportáže jsme posílali po řidiči autobusu

Z rádia přešla do začínající televize Nova. „Kvalifikace, že jsem studovala žurnalistiku, byla tehdy dostatečná,“ glosuje editorka. Zároveň ale připouští, že na pozici „helferky“, kterou tehdy zastávala, žádnou další kvalifikaci nepotřebovala.

S tehdejším ředitelem televize Vladimírem Železným se i proto moc často nepotkávala. „Určitě to byl inspirativní a důležitý člověk, ale já jsem to tak nevnímala. Podobně jako třeba vrátnému nebo paní uklízečce mi tenkrát bylo jedno, kdo je ředitelem televize,“ popisuje.

Z helferky se relativně brzy stala zahraniční reportérkou televize Markíza. „Začínající novináři jsou levné zboží,“ naznačuje Kanisová důvod, proč ji tehdy podle ní přijali. Podobně jako novinář Eugen Korda přinášel zprávy ze Slovenska české Nově, tak i Kanisová reportovala o dění v Česku na slovenské Markíze.

„Myslím, že Češi měli velkou výhodu, protože dostali Kordu, a Slováci bohužel dostali mě. Korda byl zkušený novinář, který na rozdíl ode mě věděl, co dělá,“ hodnotí zpětně své působení ve slovenské televizi s nadsázkou a sebekritikou.

V době, kdy internet fungoval maximálně na posílání mailů, vstupovala Kanisová do vysílání živě jen jako hlas po telefonu, pokud se zrovna v Česku odehrávalo něco zásadního, o čem bylo potřeba informovat okamžitě. Když bylo na reportáž víc času, musela se kazeta s natočeným materiálem před odvysíláním nejdřív dostat z Prahy do Bratislavy.

„Transport reportáží na Slovensko někdy vypadal i tak, že jsme došli na Florenc na autobusové nádraží a kazetu dali řidiči autobusu, který jel do Bratislavy. Zaplatili jsme mu za to třeba dvě stovky,“ vrací se v čase Kanisová.

Byl to punk, strach jsem neměla

Na Novu se Kanisová vrátila v době, kdy se televize stěhovala z centra Prahy na Barrandov a hned dostala nabídku, kterou nešlo odmítnout. „Seděli jsme v baru s Pavlem Zunou a on mi řekl, že má pro mě dvě zprávy. První byla, že se zítra začne vysílat, druhá, že budu vedoucí vydání hlavní zpravodajské relace.“ Zaskočila ji jak nabídka takhle důležité funkce, tak i fakt, že televize má v plánu začít vysílat hned následující den.

„Strach jsem ale neměla, protože vůbec nebylo jasné, jak to všechno dopadne. Televize byla ve stavu absolutního punku. Když v takové situaci neuspějete, tak je to selhání celého systému, ne vaše,“ je přesvědčena Kanisová.

Z Novy nakonec dostala Kanisová výpověď. Ne však proto, že by to ten první den nezvládla. Podle Kanisové po letech už nezapadala do koncepce nového vedení. Komerční televizi tak vyměnila za veřejnoprávní. A pracuje v ní dodnes. Pod rukama jí jako editorce týdně projdou desítky reportáží a zpráv z Událostí. K tomu pečuje také o tři děti.

Pořád je se na co těšit

Na otázku, zda by doporučila mateřství a současně práci editorky, odpovídá Kanisová jednoznačně ano. „Týden fungujete stoprocentně jako matka a týden stoprocentně jako profesionál v televizi,“ říká s tím, že se má díky tomu pořád na co těšit. „Jeden týden se těšíte na to, jak budete sloužit rodině, a druhý týden se těšíte na to, jak budete pracovat a rodinu hodíte za hlavu.“

Ačkoliv ji mateřství neomezuje, díky dětem dostala na svou práci nový nadhled. „Mě to dost výrazně změnilo v tom, že jsem si uvědomila, že lidi nemusí být dokonalí, že každý má právo udělat chybu.“ A vnímá to i obráceně. Práce v médiích postupem let změnila to, jak se sama dívá na svět.

„Stane se spousta věcí, které na začátku vypadají hrozivě a někdy můžou překvapivě dopadnout dobře. Svět se neustále mění, vyvíjí, ale zároveň se vlastně pořád opakuje,“ odhaluje kousek své filozofie Kanisová.

Celý rozhovor si poslechněte v podcastu Background ČT24 na Spotify, Soundcloud, Podcasty Google, Apple a YouTube.