Novináři s aktivisty na demonstracích? Nelze jasně říct, kam můžou, a kam už ne, říká etik Motal

Začátkem září novináři monitorovali demonstraci ekologických aktivistů u lomu Vršany na Mostecku. V momentě, kdy aktivisté vstoupili do lomu, většina novinářů zůstala stát. Někteří se ale vydali dál, zastavila je – opět jen některé – až výzva policistů, že do lomu platí zákaz vstupu a že mají místo opustit. Jak k takové situaci přistupovat z hlediska novinářské etiky? Podle odborníka na etiku médií Jana Motala z Masarykovy univerzity je potřeba každou takovou demonstraci posuzovat zvlášť. Připouští však, že novinář může stanovená pravidla porušit.

Může novinář překročit zákaz, případně i zákon?

Klíčové slovo je veřejný zájem. Novinář je povinen používat takové prostředky, které odpovídají míře veřejného zájmu. To znamená, že v extrémních případech, kdy dokumentuje bezpráví nebo kdy může získat nějakou závažnou informaci, tak může použít dokonce i takzvané nepoctivé prostředky, které jsou v tu chvíli zcela legitimní. To, že jsou novináři přítomni demonstrací a že dokumentují to, co se tam děje, je jejich povinnost.

Takže v případě severočeského lomu podle vás žurnalisté zvolili správnou cestu?

Z logiky novinářské práce vyplývá, že veřejnost musí být informovaná o tom, co se děje, zvlášť u událostí, které mohou být do budoucna pro společnost škodlivé, což je určitě nějaké bezpráví, které se děje na demonstracích. Takže je zcela legitimní, že novináři dokumentují to, co se na nich děje – a je například i správné, pokud vstupují do prostoru, který by za jiných okolností byl ohrazen nebo by do něj nesměli vstoupit. Ale vždy to musí být za účelem toho, že budou informovat a přinášet nestranné zprávy o tom, co se tam děje.

Soudy většinou vyhrávají novináři

Na policejní výzvu dva reportéři prostor opustili, jedna novinářka i přesto na místě zůstala. Co říkáte na její rozhodnutí? Bylo správné?

Vždy je třeba posuzovat případ od případu. Jak ve vztahu k novináři – s jakými cíli tam jde a co konkrétně pokrývá, tak ve vztahu k situaci – nakolik je nebezpečná a jak je neuposlechnutí výzvy závažné. V obecné rovině po celém světě je to tak, že když novinář dokumentuje bezpráví nebo získává důležité informace pro společnost, výzvu neuposlechne nebo překročí normu, tak pak už záleží na soudu nebo nějakém správním orgánu, který to posoudí. A velmi často to posuzuje ve prospěch novináře, protože svoboda slova je hodnota, která musí být v demokratické společnosti zajištěna.

Jsou tyto situace u nás nějak upravené zákonem?

Nejsem právník, takže se nemůžu vyjadřovat k právním záležitostem, nicméně základní by mělo být nějaké vyvažování práv. Proto pak rozhodují orgány, které to mají na starost, na kolik je právo novináře a právo společnosti na informace silnější než případná škoda, kterou novináři mohli způsobit. Určitě to nelze normativním způsobem vyjádřit, že novinář někam přístup má a někam nemá. To nelze a bylo by špatně, kdyby to bylo vymezeno.

Kdy a za jakých okolností tedy podle vás novinář může překročit zákonné meze?

Z hlediska novinářské etiky má novinář informovat pravdivě a nezávisle a pokud tuto činnost naplňuje tak, že se dostává do střetu se zákonem, tak je morálně ospravedlněn z hlediska novinářské etiky. Pak je samozřejmě otázka, jak to funguje v rámci práva a soudních sporů, ke kterým pak může dojít, ale povinnost novináře informovat, dokumentovat a přinášet informace o důležitých věcech mu jednoznačně dává nějaký druh minimálně morálního práva překračovat některé normy, které běžný smrtelník musí striktně dodržovat.

Nezávislý na policii, nezávislý na demonstrantech

A to bylo podle vás i v případě severočeského lomu?

Veřejnost má právo vědět, co se děje, a to i při demonstraci na soukromém pozemku. To je bod, ze kterého bychom měli vycházet. Druhá věc je, nakolik je novinář jasně identifikovatelný. Novinář by v takových situacích měl mít na sobě vestu press a na případnou výzvu policie nebo jiného orgánu se legitimovat například novinářskou legitimací. Pokud toto učiní, chová se tak, že nezpůsobuje škodu a neúčastní se aktivně demonstrace, to je důležité zdůraznit, tak nevidím důvod, proč v součinnosti s policií by nemohl dokumentovat, co se děje. Tam potom může vzniknout dojem, že policie něco skrývá. Což ale nemusí být pravda.

Jak by se tedy policie měla chovat k takto označeným novinářům? Měla by to tedy být součinnost?

To jsem použil špatné slovo. Z mezinárodních etických norem jednoznačně vyplývá, že novinář nemá povinnost, a dokonce by ani neměl být v součinnosti s policií. Může maximálně poskytovat policii nějaké informace, které už předtím byly zveřejněny. Novinář by neměl spolupracovat s policií, on je nezávislý a měl by zůstat nezávislý i na policii. Nicméně nevidím problém v tom, když se dohodne policie s novinářem, že bude v nějakém sektoru nebo na místě, odkud dobře vidí a odkud může dobře dokumentovat, co se děje. Druhá věc je, že nevím, nakolik jsou čeští policisté školení v tom, jak se chovat k novinářům. Lepší proškolování a připravování na tyto situace by určitě pomohly.

Zůstává novinář v takovýchto chvílích nestranný?

Nestrannost neznamená, že novinář nemá názor nebo že nezastupuje nějakou stranu. Zvlášť v dějinách československé žurnalistiky novináři většinou byli aktivisté, dokonce političtí novináři, a to i za první republiky. A my si jejich práce velmi vážíme. Názor a postoj novináře by ale neměl ovlivňovat jeho práci a snižovat důvěru, kterou v něj může mít společnost.

Jestliže je novinář zároveň aktivistou, nemusí to být problém, kromě situací, kdy není jasné, jestli vystupuje jako aktivista nebo novinář. Proto, když je řádně označen, tak jeho identita by měla být primárně novinářská, nikoli aktivistická. Toto je pro mě zachování nestrannosti. Druhá věc je, jak pak vypadá samotný text, ale to už není otázka toho, jak se policie nebo jiné orgány chovají k novináři.