„Dotkni se, chceš-li, nahmátneš, jak trvá všeliká hrůza a všeliké štěstí,“ stojí na náhrobku, pod nímž leží Jiří Orten. Talentovaný básník zemřel 1. září 1941, krátce po svých dvaadvacátých narozeninách. Jeho verši i zápisky, zejména po německé okupaci, se prolínala předtucha předčasné smrti.
„Jeho tématem byly život a smrt. Věděl, že ho čeká smrt, věděl, že brzy zemře,“ nepochybovala Marie Ruth Křížková, editorka Ortenových spisů. Nahlédnout do básníkova vnímání nelehké doby, v níž žil, dávají nejenom jeho verše, ale také pečlivě vedené deníky. Vedle básní obsahují i výpisky z četby, záznamy snů, rozhovorů, dopisů a setkání.
Ohrensteinovi
Příbuzenská linie od Jiřího Ortena vede k hercům Otovi (bratr), Zdeňkovi (bratr) i Jiřímu (synovec) Ornestovým a také k moderátorce Ester Janečkové (neteř, její matkou byla Marie Ruth Křížková). Jména Orten i Ornest vycházejí z židovského příjmení Ohrenstein. Manželům Ohrensteinovým, vlastníkům malého obchodu střižním a galanterním zbožím v Kutné Hoře, se Jiří 30. srpna 1919 narodil.
„Jak to jednou řekl básník Josef Hiršal: musíte se s tím smířit, že máte v rodině génia,“ přiblížil v dokumentu Příběhy slavných svého bratra Ota Ornest. Poté, co Jiří propadl z matematiky, což prý byla „rodinná nemoc“, odešel z kutnohorské reálky a dostal se na konzervatoř do Prahy, kde už studoval Ota.
Vydával se za básníka
„Neměl moc rád studentské šprýmaře, na všechno koukal s nadhledem, sympatií, ale vždycky v tom byla ironie a určitá odcizenost od ostatního,“ popisuje svého spolužáka Věra Bednářová, kterou seznámil s budoucím manželem, básníkem Karlem Bednářem.
Na školské časy vzpomínal i Josef Schwarz (jako rozhlasový režisér působil později pod jménem Josef Červinka), s nímž Orten bydlel ve vinohradské dvougarsoniéře:
„Opisovali jsme si básničky, zatajovali autora, ty básničky jsme potom připichovali na rám okna a ten druhý musel hádat autora. Jiří si to potom ulehčoval, šidil mě, protože tam připichoval svoje vlastní básně, které potom recitoval třeba i na zkouškách na konzervatoři jako dílo nějakého anonyma.“
A já nic nechci, tralala
Po březnu 1939 v Ortenově poezii stále silněji zazníval pesimismus, pocit osamělosti a předtucha, že už mu nezbývá mnoho času.
„Sněžilo, celý den padal sníh. Není pamětníka podobné sněhové záplavy. Jedna dívka pravila, že je to obklad bolavému městu. Nebyla daleko od pravdy, leč poznal jsem, že posupnost není pouze v mlčení; mluvíval-li jsem kdy o posupném tichu, byl to jiný obzor, jiný pohled, jímž už hleděti nebudu,“ zapsal si do deníku pár dní po obsazení torza republiky nacistickou armádou.
Ortenovi blízcí utíkali do zahraničí. Odjel bratr Ota i spolubydlící Josef. Jiří zůstal. „Já si myslím, že se nemohl smířit s myšlenkou, že by opustil prostředí svého jazyka,“ mínil Schwarz. A zmiňuje dopis, který mu do Anglie přišel od jeho pražských známých, ptali se, jestli by jim nepomohl zkontaktovat se s uprchlickou organizací. „Na konec toho dopisu Jiří připsal: A já nic nechci. Tralala,“ prozradil Schwarz.
Zavřené oči
(Ivanovi Blatnému, ze sbírky Čítanka jaro)
Říci mu ležím
jazykem zadrhnutým stále opakovat
že padám jako úsměv padá
padl jsem Pane a již nevstávám
říci mu ležím
že ležím jako všechno na čem nezáleží
že padám jako všechna slova
říci mu padám
a krásné padání je únava
Marnosti říkání marnosti pádu
znám anděla jenž křídla má
neboť je andělem zůstávajícím vzadu
marnosti říkání marnosti pádu
a já se na něj dívám je to panenka
je vzpřímen jako každé dívání
dívám se štěrbinou oka okénka
neříkám nic to je úžasné on zůstává
anděl anděl jenž křídla má
Už dosti Pane teď se kaji
zapomněl jsem že všechno víš
ale mé oči také když se nedívají
už dosti Pane teď se kaji
dlouho jsem žil ty mi odpustíš
za mrtvým oknem za lampami
za stolem s kterým k nebi jdeš
za prchavými básničkami
a za láskou kterou mi odvedeš
Odumírám a čekám
V protektorátu židovského básníka držel i komplikovaný vztah s herečkou Věrou Fingerovou. Poznamenaný tím, že Věra musela v roce 1938 na potrat, zatímco Jiří odjel na krátký pobyt do Paříže. „Všechno se muselo udělat tajně a stálo to také dost peněz. On nebyl sobec, ale myslím, že si málo uvědomoval, co dělá svému okolí nebo jak působil na svoje okolí,“ připustila Věra Bednářová. Nakonec se Jiří s Věrou Fingerovou rozešli.
V roce 1940 musel Orten odejít z konzervatoře. Z rasových důvodů. Jeho život byl čím dál omezenější protižidovskými nařízeními. Musel se často stěhovat a měnit zaměstnání a nemohl se vydat za svou matkou do Kutné Hory. Alespoň si s ní tedy psal.
„Odumírám a čekám, až mě začnou zrazovat mí přátelé. Napiš mi prosím své názory o věci a co se děje u vás,“ svěřoval se jí například v roce 1939, kdy se nadcházející hrůzy možná daly tušit, ale málokdo si je uměl představit.
Orten alias Jílek alias Jakub
Ve stejném roce vydal svou první sbírku Čítanka jaro. Publikoval ji – stejně jako všechny ostatní verše, které vyšly za jeho života (Cesta k mrazu, Jeremiášův pláč, Ohnice) – pod pseudonymem. Nejprve se podepisoval jako Karel Jílek, poté Jiří Jakub.
„K pseudonymu Jiří Jakub se přihlásil Bohuslav Březovský,“ připomněl v pořadu Historie.cs literární historik Petr Šámal, jak bylo možné obejít protektorátní cenzuru. „Nakonec nebyl nikdo postižen, přestože byl tenhle pseudonym dekonspirován ve fašistickém tisku,“ doplnil.
Sebevražda? Vražda?
Březovský, jako mnoho jiných Ortenových blízkých a příbuzných, neunikl koncentračnímu táboru (věznění přežil). Podobný osud by pravděpodobně neminul ani Jiřího – takového konce ho ušetřila poměrně rychlá smrt.
V den svých dvaadvacátých narozenin, 30. srpna 1941, přebíhal na Rašínově nábřeží k trafice, aby si koupil cigarety. Zachytila ho ale rychle přijíždějící německá sanitka a vlekla ho několik desítek metrů. Objevují se spekulace, zda nemohl být Orten Němci usmrcen záměrně nebo zda se on sám nerozhodl dobrovolně ukončit svůj život – téhle domněnce by přizvukoval nápad Ortena a básníka Ivana Blatného spáchat společnou sebevraždu.
Těžce zraněného Ortena, na přímluvu jeho tehdejší přítelkyně Elišky Kleinové, která byla svědkem tragédie, odvezli do Všeobecné nemocnice. Jako Žid v ní ale nemohl být ošetřen, takže byl přepraven jinam. O dva dny později zemřel. Ve stejný den, kdy zastupující říšský protektor Reinhard Heydrich podepsal nařízení, podle něhož se měli Židé označovat žlutou hvězdou.
Ota Ornest se o smrti svého bratra dozvěděl až po osvobození, z Anglie neměl žádný kontakt s rodinou. Jiřího mladší bratr Zdeněk se konce války dočkal v koncentračním táboře.
„Kolik krásného on o vás dovedl povídat. A já ztratil kamaráda, kterého jsem měl nejraději, kterého jsem si vážil pro jeho čistotu a o kterém jsem věděl, že je zrozen k velkým věcem,“ stálo v dopise, který dva měsíce po Ortenově skonu poslal jeho matce František Halas.
Poslední báseň
Dokola samá tma a nikdo nepřichází.
Náhle je vše jak před lety. A hle,
zase tak křivě dívám se a zase mne tak mrazí
mé srdce vyprahlé.
Rukama hlavu pochovám. Vzlyknu. Leč z mého hrdla
už výkřik nepřijde. Jen stín,
stín hlasu dávného jak louka mrazem ztvrdlá,
stín, s nímž se lopotím.
— Přes kopec, přes řeku, přes trpká vřesoviště
dlouho se trmácel. A nyní ví,
do jakých katakomb zazdili jeho příště.
Jak touží dítě po broskvi,
jak touží, Bože, víš? jak touží duše po ní,
po něze nesmírné a prudce hasnoucí,
je vinen!
— Vinen jsem za vůni, která voní,
za marnou touhu po otci,
za verše, ano, vím, za lásku, již jsem ztratil,
za stud a za ticho a za zem plnou běd,
za nebe, za Boha, jenž dny mé přísně zkrátil
v mrtvý ráj na pohled —
a přece! Věříš mi? A přece ještě kdesi,
hluboko v ranách svých,
shledávám písničky, jež jenom zima čte si
a ptám a ptám se jich!
