C. G. Jung (1875–1961) byl skutečně mimořádným psychologem. Po počátečním období, kdy spolupracoval s otcem psychoanalýzy Sigmundem Freudem, se vydal vlastní cestou.
„Šarlatánské“ zájmy
Jung se vedle klasických vyšetřovacích metod, s jejichž pomocí se terapeuti snažili dosáhnout zlepšení, či přímo vyléčení svých pacientů, obracel i k „nepsychologickým“ prostředkům, ke znalostem, k nimž se psychologie, i ta experimentálnější, stavěla zády.
Terapeuty a výzkumníky to vůbec nenapadlo, a pokud ano, raději si to nechali pro sebe, nejspíš z obavy, aby nebyli považováni za jakési šarlatány, zabývající se „nevědeckými“ cestami. Neměli buďto dostatek odvahy, anebo jasnozřivosti, otevřenosti a také pokory. Nic z toho nechybělo právě Jungovi, násobené ještě silnou touho po poznání všeho nového, neznámého.
Z psychologova profesního vývoje a následně z jeho textů je jasně vidět, jak se postupně jeho obzor stále více rozšiřoval. Zároveň jsme svědky Jungovy neuvěřitelné sečtělosti, a to v takových oblastech, kde bychom to možná vůbec nečekali. Přitom právě tyto zájmy pro něj byly mimořádně důležité, podnětné a formující.
Zmiňme jen na okraj Jungův dlouhodobý zájem o alchymii a všemožné, silně kryptické texty, které po bádáních alchymistů zůstaly – výsledky Jungova bádání najdeme v jeho knize Alchymie a psychologie. Jung se též zajímal o východní nauky a filozofie, o taoistické texty i o buddhismus.
Obrazy z nevědomí
I takto pojaté práce máme v češtině, viz Tajemství zlatého květu, knize věnované rozboru taoistického traktátu. Ostatně jako motto svých Mandal si zvolil citát z Lao-c'. Doplnil je ještě důležitým podnázvem Obrazy z nevědomí.
Jung tím dává hned jasně najevo, že se nebude jednat o „pouhý“ výklad mandal, ale také o jejich praktické využití v terapeutické praxi. Krásně barevné a propracované obrazy mohou být tvořené jak na papíře či jiných podkladech, ale také vysypávané barevnými písky. Vždy jde ale o symbolické zobrazení universa, tak, jak jej vnímá nejen dané náboženství či směr, ale také, a to je pro Junga důležité, její konkrétní tvůrce.
Však také Jung své úvodní stručné vysvětlení, že „mandala v sanskrtu znamená kruh, tento indický termín označuje kultovní kruhové kresby“, v knize, jež je vlastně souborem tří původně separátně vydaných studií na dané téma, dále rozvádí.
Samozřejmě si je vědom toho, že „patří k povinnostem psychoterapeuta, aby si osvojil onu znalost, která ho učiní schopným pomoci svému pacientovi k adekvátnímu pochopení. Takové zkušenosti nejsou bez nebezpečí, představují mimo jiné matrici psychóz. Tvrdošíjným a násilným výkladům je třeba se bezpodmínečně vyhnout; pacient by nikdy neměl být nucen do takového vývoje, který nenastoupí přirozeně, spontánně.“
Nebránit se instinktům
Ne snad, že by své klienty do čehokoliv nutil, vědomí pravidel i rizik je přesto důležité. Stejně jako poznání, že „během malování se obraz vyvíjí takříkajíc sám ze sebe, často dokonce v rozporu s vědomým záměrem.“
A přesně o tom nás Jung na řadě kasuistik přesvědčuje, přičemž všechny jsou dokumentovány mandalami, které klienti vytvářeli – z jejich vývoje pak vyvozuje důležité poznatky pro terapii. Pochopitelně se jednotlivá vyobrazení liší, jedno však mají společné: kořenění v hlubinách vědomí.
Jung tak může napsat: „Nejstarší ze všeho je instinktivní základna. Kdo přehlíží instinkty, bude jimi přemožen ze zálohy, a kdo se sám neumí ponížit, přitom zároveň ztratí i svobodu, své nejcennější dobro.“
