Rozbouřeným mořem, drsnou krajinou a lidovými zvyky přitahovala Bretaň až do konce druhé světové války umělce z celého světa. Národní galerie v Praze připomíná díla, na nichž přímořskou provincii zachytili v letech 1850 až 1950 především čeští umělci jako Jan Zrzavý nebo František Kupka. Jejich obrazy doplnila malbami zahraničních tvůrců, mimo jiné Paula Gaugina, jehož obraz dal název i celé výstavě.
Bretaňská krajina přitahovala od poloviny devatenáctého století malíře jako magnet. Neodolal ani francouzský malíř Paul Gauguin. Svoji procházku po západním cípu Francie zachytil v roce 1889 na obrazu Bonjour, Monsieur Gauguin. Reagoval jím na třicet let mladší obraz Bonjour, Monsieur Courbet od jeho krajana Gustava Courbeta.
Oba výtvarníci na plátnech zobrazili také sami sebe. „Courbet je znázorněn v hrdé pozici, zatímco Gauguin se namaloval v dřevácích, oblečen jako chudí Bretonci, kteří tehdy byli symbolem zaostalosti oproti Paříži. Cestovním havelokem zároveň naznačuje, že je někým, kdo je na cestách a stále hledá autenticitu,“ srovnala související obrazy kurátorka Anna Pravdová.
Honba za prostředím ještě nedotčeným průmyslovou revolucí ale byla nákladná. Gauguinovi proto často pomáhali přátelé. Patřil k nim i Alfons Mucha, který v roce 1893 nechal francouzského malíře dokonce několik měsíců pracovat u sebe v ateliéru. Právě tehdy zřejmě Gauguin Muchovi vyprávěl o Bretani.
Kdy se tam český umělec vypravil, kunsthistorici nevědí, jisté ale je, že západ Francie navštívil. „Na Muchově plakátě Vřes z útesu vidíme modelku v bretaňském kroji, navíc na pozadí jsou ornamenty, které si Mucha vypůjčil z krojových dekorativních výšivek,“ napověděla kurátorka Kristýna Hochmuth, v jakých dílech mohou návštěvníci bretaňskou inspiraci rozpoznat. Na jihu Bretaně navíc bydlela také Muchova dlouholetá modelka – herečka Sarah Bernhardtová, jejíž portréty ho na konci devatenáctého století proslavily.
V přímořském regionu tvořili ale i další čeští umělci, jak výstava připomíná: Jaroslav Čermák, Jan Zrzavý, Alén Diviš, Toyen či Věra Jičínská. Zaslíbeným regionem byla Bretaň pro výtvarníky až do druhé světové války. Ta ale její nenápadný půvab navždy zničila.
„Po válce jsem se ještě jednou chtěl podívat do Francie, do Paříže a hlavně do Bretaně. Paříž je pořád krásná, ale v Bretani jsem byl zklamanej. Cestičky vycementovaný, děvčata nechtěly už nosit kroj. Ten Île de Sein dali tak do pořádku, že to bylo ošklivý,“ popisoval například Zrzavý v roce 1973 v dokumentu Jiřího Patočky.
Krásu provincie, která byla kdysi Mekkou malířů, tak dnes mohou lidé obdivovat už jen na obrazech. Třeba do 17. března v Paláci Kinských.
