Ivan Acher
„Snažím se v nových souvislostech zvukových možností elektronické kompozice kombinovat staré a nové. Kompozice přes experimentální přístup svým charakterem neopouští pole historické hudby, ale využívá ho v nových zvukových možnostech, které přináší kombinace samplingu, čisté elektroniky a reálných nástrojů.“
Ani ne po půl roce měli pražští operní milovníci opět štěstí zúčastnit se světové premiéry nového opusu českého tvůrce. Národní divadlo jej objednalo u Ivana Achera, zajisté na základě iniciativy uměleckého šéfa operních souborů Petra Kofroně, a může si pogratulovat. Komponista svým celovečerním operním debutem plnohodnotně vystihl ducha báječně perverzního textu Ladislava Klímy Utrpení knížete Sternenhocha a stvořil dílo, jež je možné označit za umělecky ryzí.
Makabrózní dekadence a démonické šílení Acher zachytil prostřednictvím eklektické změti drum'n'bassově lámaných rytmů, meditativního minimalismu, maniakálního industriálu, patetického operního pění, fraškoidní kabaretní odrhovačky, lyrických, až kýčovitých ploch a alternativního rockového soundu trochu jako z porevoluční tvorby DG 307. Výsledek je podmanivě krásný, tělesný i prazvláštně stylově čistý.
Hudba je z větší části předem natočená a reprodukovaná, což lze s ohledem na akustické podmínky a technické vybavení Nové scény pochopit a respektovat. Živě hrají kontrafagotista Lukáš Svoboda a citerista Michal Müller, patrně i slyšitelně s velkou radostí a nasazením, s houslemi a violou v rukou operou prochází Tereza Marečková v roli čarodějnice Kuhmist, která upoutá chvílemi až caleovským tónem v rukou a témbrovou košatostí v hrdle.
Vynikající pěvecké výkony, alespoň nakolik lze při amplifikaci hodnotit, předvedli v titulní roli Sergej Kostkov s pěkně měkkým tenorem a zcela plynulým přepínáním do kontratenorové polohy a satanská i k slzičkám dojímající Vanda Šípová jako Helga. Dobře obsazen je dunící Luděk Vele coby její otec. Vše znělo vyváženě, plně, s neskutečnou vervou a v rytmicky dokonalé souhře pod dohledem dirigujícího Petra Kofroně.
Utrpení v esperantu
Acher, který sepsal nejen hudbu, ale i libreto, jež nechal vtipně přeložit do esperanta, Klímovo groteskní romaneto chytře zdramatizoval, tudíž získává na spádu a sledovatelné linearitě, ovšem neztrácí lucidnost, bizarnost, béčkově hororovou ironii ani oplzlost, až člověk chvílemi sice s úsměvem, ale přece krčí nos – byť nejdrsnější z Klímových nekrofilních, koprofilních a jiných libůstek přece jen stranou jdou, stejně jako celá jeho výstřední filosofická koncepce.
Přehlednosti prospívá zkušená režie Michala Dočekala, která pracuje ve prospěch díla jako celku a zbytečně na sebe neupozorňuje, přesto však udržuje diváka v napětí a baví ho občasným důvtipem (Baseball s hlávkami zelí asociujícími rozbíjení dětských hlaviček, ach ano!). Zdařilé jsou taneční kreace, snad jen na začátku večera byla choreografie Lenky Vagnerové zmatečná, ale to mohlo být dáno i nárazem, jež představení uštědří divákovi.
Reportáž: Opera Sternenhoch v Národním divadle
Reportáž: Opera Sternenhoch v Národním divadle
Rozhovor s Michalem Dočekalem a Ivanem Acherem
Inscenace působí esteticky homogenně, čemuž pomohla stylová scéna Marka Cpina ladící s brutalistní tvrdostí Nové scény, expresionistické a až cirkusácké líčení a kostýmy Evy Jiřikovské i na zšeřelém jevišti výrazný světelný design Ondřeje Kyncla. Hlediště divák opouští s lehce změněným stavem vědomí a s touhou po panáku denaturovaného lihu. Tak to má u Klímy být!
Vrcholení kofroňovin
Představení oponuje pověrám, jež se šíří stran soudobé vážné hudby, a to bohužel i mezi těmi, kdo občas zavítají do koncertní síně či divadla. Povídá se, že současná tvorba je nesrozumitelná, intelektuálská, nepříjemná či přímo neposlouchatelná. Většinou je na vině neochota konfrontovat se s novým, opustit komfortní zónu bezduché konzumace toho, co se bez vynaloženého úsilí „líbí“.
Po osmi dekádách Kofroň splatil dluh Aloisi Hábovi a premiéroval jeho do té doby nikdy nehranou operu Nová země. V experimentálním oratoriu Lost Objects od tria komponistů z newyorského uskupení Bang on a Can za podpory spektakulární videoprojekce představil současný post-minimalismus, skvostným Krakatitem vloni oslavil sté narozeniny Václava Kašlíka. A to není zmíněno vše.
Možná nejzřetelněji Kofroňův rukopis spočívá právě v uvádění kusů, jež Národní divadlo objednalo u současných českých skladatelů. Po kritikou ceněném Žádném člověku Jiřího Kadeřábka a zábavném Donu Hrabalovi Miloše Orsona Štědroně je nyní třeba neminout Sternenhocha. Acherovým Klímou dramaturgická koncepce Opery Národního divadla dosáhla svého, doufejme zatímního, klimaxu.
