Na prknech Nové scény triumfuje úchylný kníže Sternenhoch nad operním mainstreamem. Nové dílo podle slovutného románu Ladislava Klímy Utrpení knížete Sternenhocha pro pražské Národní divadlo napsal Ivan Acher. Po všech stránkách intenzivní umělecký dojem navozuje především skvělá muzika, kongeniálně vystihující ducha Klímovy prózy. Vrchol dramaturgického směřování první operní scény v posledních letech.
Recenze: Acherův Sternenhoch trpí kongeniálně. Nejvydařenější z kofroňovin
Snažím se v nových souvislostech zvukových možností elektronické kompozice kombinovat staré a nové. Kompozice přes experimentální přístup svým charakterem neopouští pole historické hudby, ale využívá ho v nových zvukových možnostech, které přináší kombinace samplingu, čisté elektroniky a reálných nástrojů.
Ani ne po půl roce měli pražští operní milovníci opět štěstí zúčastnit se světové premiéry nového opusu českého tvůrce. Národní divadlo jej objednalo u Ivana Achera, zajisté na základě iniciativy uměleckého šéfa operních souborů Petra Kofroně, a může si pogratulovat. Komponista svým celovečerním operním debutem plnohodnotně vystihl ducha báječně perverzního textu Ladislava Klímy Utrpení knížete Sternenhocha a stvořil dílo, jež je možné označit za umělecky ryzí.
Makabrózní dekadence a démonické šílení Acher zachytil prostřednictvím eklektické změti drum'n'bassově lámaných rytmů, meditativního minimalismu, maniakálního industriálu, patetického operního pění, fraškoidní kabaretní odrhovačky, lyrických, až kýčovitých ploch a alternativního rockového soundu trochu jako z porevoluční tvorby DG 307. Výsledek je podmanivě krásný, tělesný i prazvláštně stylově čistý.
Hudba je z větší části předem natočená a reprodukovaná, což lze s ohledem na akustické podmínky a technické vybavení Nové scény pochopit a respektovat. Živě hrají kontrafagotista Lukáš Svoboda a citerista Michal Müller, patrně i slyšitelně s velkou radostí a nasazením, s houslemi a violou v rukou operou prochází Tereza Marečková v roli čarodějnice Kuhmist, která upoutá chvílemi až caleovským tónem v rukou a témbrovou košatostí v hrdle.
Tereza Marečková jako Kuhmist
Vynikající pěvecké výkony, alespoň nakolik lze při amplifikaci hodnotit, předvedli v titulní roli Sergej Kostkov s pěkně měkkým tenorem a zcela plynulým přepínáním do kontratenorové polohy a satanská i k slzičkám dojímající Vanda Šípová jako Helga. Dobře obsazen je dunící Luděk Vele coby její otec. Vše znělo vyváženě, plně, s neskutečnou vervou a v rytmicky dokonalé souhře pod dohledem dirigujícího Petra Kofroně.
Utrpení v esperantu
Acher, který sepsal nejen hudbu, ale i libreto, jež nechal vtipně přeložit do esperanta, Klímovo groteskní romaneto chytře zdramatizoval, tudíž získává na spádu a sledovatelné linearitě, ovšem neztrácí lucidnost, bizarnost, béčkově hororovou ironii ani oplzlost, až člověk chvílemi sice s úsměvem, ale přece krčí nos – byť nejdrsnější z Klímových nekrofilních, koprofilních a jiných libůstek přece jen stranou jdou, stejně jako celá jeho výstřední filosofická koncepce.
Přehlednosti prospívá zkušená režie Michala Dočekala, která pracuje ve prospěch díla jako celku a zbytečně na sebe neupozorňuje, přesto však udržuje diváka v napětí a baví ho občasným důvtipem (Baseball s hlávkami zelí asociujícími rozbíjení dětských hlaviček, ach ano!). Zdařilé jsou taneční kreace, snad jen na začátku večera byla choreografie Lenky Vagnerové zmatečná, ale to mohlo být dáno i nárazem, jež představení uštědří divákovi.
GALERIE
sternenhoch
Inscenace působí esteticky homogenně, čemuž pomohla stylová scéna Marka Cpina ladící s brutalistní tvrdostí Nové scény, expresionistické a až cirkusácké líčení a kostýmy Evy Jiřikovské i na zšeřelém jevišti výrazný světelný design Ondřeje Kyncla. Hlediště divák opouští s lehce změněným stavem vědomí a s touhou po panáku denaturovaného lihu. Tak to má u Klímy být!
Vrcholení kofroňovin
Představení oponuje pověrám, jež se šíří stran soudobé vážné hudby, a to bohužel i mezi těmi, kdo občas zavítají do koncertní síně či divadla. Povídá se, že současná tvorba je nesrozumitelná, intelektuálská, nepříjemná či přímo neposlouchatelná. Většinou je na vině neochota konfrontovat se s novým, opustit komfortní zónu bezduché konzumace toho, co se bez vynaloženého úsilí „líbí“.
Ne že by v umění neměl být prostor pro známé, osvědčené, konzervativní. Světový i český repertoár vážné hudby však vykazuje až patologickou dominanci muziky z osmnáctého a devatenáctého století. Jednou z institucí, která se snaží současnou tvorbu publiku představit, se pod Kofroňovým vedením stala právě Opera Národního divadla. V posledních čtyřech sezonách uvedla řadu ambiciózních, divácky riskantních a s Mozartem či Verdim komerčně nekonkurenceschopných kusů.
Po osmi dekádách Kofroň splatil dluh Aloisi Hábovi a premiéroval jeho do té doby nikdy nehranou operu Nová země. V experimentálním oratoriu Lost Objects od tria komponistů z newyorského uskupení Bang on a Can za podpory spektakulární videoprojekce představil současný post-minimalismus, skvostným Krakatitem vloni oslavil sté narozeniny Václava Kašlíka. A to není zmíněno vše.
Možná nejzřetelněji Kofroňův rukopis spočívá právě v uvádění kusů, jež Národní divadlo objednalo u současných českých skladatelů. Po kritikou ceněném Žádném člověku Jiřího Kadeřábka a zábavném Donu Hrabalovi Miloše Orsona Štědroně je nyní třeba neminout Sternenhocha. Acherovým Klímou dramaturgická koncepce Opery Národního divadla dosáhla svého, doufejme zatímního, klimaxu.