Recenze: Acherův Sternenhoch trpí kongeniálně. Nejvydařenější z kofroňovin

Vynikající pěvecké výkony, alespoň nakolik lze při amplifikaci hodnotit, předvedli v titulní roli Sergej Kostkov s pěkně měkkým tenorem a zcela plynulým přepínáním do kontratenorové polohy a satanská i k slzičkám dojímající Vanda Šípová jako Helga. Dobře obsazen je dunící Luděk Vele coby její otec. Vše znělo vyváženě, plně, s neskutečnou vervou a v rytmicky dokonalé souhře pod dohledem dirigujícího Petra Kofroně.

Utrpení v esperantu

Acher, který sepsal nejen hudbu, ale i libreto, jež nechal vtipně přeložit do esperanta, Klímovo groteskní romaneto chytře zdramatizoval, tudíž získává na spádu a sledovatelné linearitě, ovšem neztrácí lucidnost, bizarnost, béčkově hororovou ironii ani oplzlost, až člověk chvílemi sice s úsměvem, ale přece krčí nos – byť nejdrsnější z Klímových nekrofilních, koprofilních a jiných libůstek přece jen stranou jdou, stejně jako celá jeho výstřední filosofická koncepce.

Přehlednosti prospívá zkušená režie Michala Dočekala, která pracuje ve prospěch díla jako celku a zbytečně na sebe neupozorňuje, přesto však udržuje diváka v napětí a baví ho občasným důvtipem (Baseball s hlávkami zelí asociujícími rozbíjení dětských hlaviček, ach ano!). Zdařilé jsou taneční kreace, snad jen na začátku večera byla choreografie Lenky Vagnerové zmatečná, ale to mohlo být dáno i nárazem, jež představení uštědří divákovi.

Inscenace působí esteticky homogenně, čemuž pomohla stylová scéna Marka Cpina ladící s brutalistní tvrdostí Nové scény, expresionistické a až cirkusácké líčení a kostýmy Evy Jiřikovské i na zšeřelém jevišti výrazný světelný design Ondřeje Kyncla. Hlediště divák opouští s lehce změněným stavem vědomí a s touhou po panáku denaturovaného lihu. Tak to má u Klímy být!

Vrcholení kofroňovin

Představení oponuje pověrám, jež se šíří stran soudobé vážné hudby, a to bohužel i mezi těmi, kdo občas zavítají do koncertní síně či divadla. Povídá se, že současná tvorba je nesrozumitelná, intelektuálská, nepříjemná či přímo neposlouchatelná. Většinou je na vině neochota konfrontovat se s novým, opustit komfortní zónu bezduché konzumace toho, co se bez vynaloženého úsilí „líbí“.

Ne že by v umění neměl být prostor pro známé, osvědčené, konzervativní. Světový i český repertoár vážné hudby však vykazuje až patologickou dominanci muziky z osmnáctého a devatenáctého století. Jednou z institucí, která se snaží současnou tvorbu publiku představit, se pod Kofroňovým vedením stala právě Opera Národního divadla. V posledních čtyřech sezonách uvedla řadu ambiciózních, divácky riskantních a s Mozartem či Verdim komerčně nekonkurenceschopných kusů.

Po osmi dekádách Kofroň splatil dluh Aloisi Hábovi a premiéroval jeho do té doby nikdy nehranou operu Nová země. V experimentálním oratoriu Lost Objects od tria komponistů z newyorského uskupení Bang on a Can za podpory spektakulární videoprojekce představil současný post-minimalismus, skvostným Krakatitem vloni oslavil sté narozeniny Václava Kašlíka. A to není zmíněno vše.

Možná nejzřetelněji Kofroňův rukopis spočívá právě v uvádění kusů, jež Národní divadlo objednalo u současných českých skladatelů. Po kritikou ceněném Žádném člověku Jiřího Kadeřábka a zábavném Donu Hrabalovi Miloše Orsona Štědroně je nyní třeba neminout Sternenhocha. Acherovým Klímou dramaturgická koncepce Opery Národního divadla dosáhla svého, doufejme zatímního, klimaxu.

• Sternenhoch na programu Národního divadla