Národní divadlo uvedlo hudebně eklektickou operu Don Hrabal, kterou si objednalo u současného českého skladatele Miloše Orsona Štědroně. Ten se v ní vyznal ze své celoživotní lásky ke spisovateli, od jehož smrti letos v únoru uplynulo rovných dvacet let. Spíše než hlubokým psychologickým ponorem a novým nasvícením Hrabalovy osobnosti vyniká životopisná opera vtipem a svěží, zábavnou, suverénně zkomponovanou muzikou. Titulní roli výborně ztvárnil Roman Janál.
Recenze: Štědroňův Don Hrabal pábí s vtipem, ale nekrasosmutní
V rozhovorech, které dal před premiérou novinářům, Miloš Orson Štědroň avizoval, že svou operou chce vzdát hold Hrabalovi, který je veřejností vnímán jako vypravěč – byť velký – pivních „historek ze života“. Štědroň jej chtěl především vylíčit jako křehkou osobnost, a proto jej ve svém hudebním životopise psychologicky vykresluje na základě vztahů k matce, manželce Pipsi a Múze, která zpodobňuje cikánku ze Sběrných surovin či Hrabalovu platonickou lásku April Giffordovou.
Přesvědčivější psychologický profil spisovatele ale dílo nenabízí. Na poetické, dramatické ani filozofující momenty není s několika málo výjimkami kladen dostatečný důraz a v celkovém vyznění díla zanikají. Ony existenciální momenty, jež nejen Štědroň na spisovateli tolik obdivuje, do představení neprosákly. Libreto, které si skladatel napsal sám s jasně patrnou vynikající znalostí Hrabalových textů, ale disponuje vtipem. Málokdy se divák v opeře hlasitě tolik chechtá.
Přestože je Don Hrabal koncipován jako devět chronologických obrazů ze života spisovatele, pěkně na sebe navazují a celé dílo vykazuje působivou sevřenost. Příčinou je hlavně skvělá Štědroňova hudba, v níž se eklekticky pojí zvuk soudobé vážné hudby se swingem, chvílemi až undergroundově znějící rock 'n' roll s lidovými nápěvky.
Z orchestřiště publikum zaslechne nejen smyčce a žestě, ale také celestu, španělskou kytaru (čistou i s vydatným zkreslením), baskytaru. Vše zní bez větších nedostatků, hráči jsou dobře koordinováni všímavým a energickým dirigentem Janem Chalupeckým, který z orchestru vydobyl pestrou, rytmickou muziku, zábavnou a „čitelnou“ i pro méně cvičené ucho. A dobře zapamatovatelnou. „Bohoušku, Bogane, neříkej, že ne“ si bude po představení pobroukávat nejeden návštěvník.
Charismatický Janálův Hrabal
Utkví především hlas Romana Janála, na nějž Štědroň při komponování myslel. V roli přední český baryton uplatní své pěvecké, herecké i taneční nadání, zdálky dokonce s trochou představivosti fyziognomicky starého Hrabala připomíná. Po skončení představení sklidil zasloužený aplaus a milovníci zpěvu se jistě na Novou scénu vrátí, aby si jeho charismatický výkon zopakovali. Okouzlil.
Don Hrabal
Krásné hlasy předvedly také Jana Sýkorová jako Pipsi a Yukiko Kinjo coby Múza, herecky méně výrazná. Zdařilá byla naopak kreace Lenky Šmídové, která v třetím obraze s příslovečnou operáckou manýrou vtipně vystihla ochotnické sklony Hrabalovy matky.
Kultivovaně a vyváženě zpíval sbor nastudovaný sbormistrem Pavlem Vaňkem. Snad jen artikulace ženského sboru v druhém výstupu mohla býti přesnější. Nutno však podotknut, že v nárocích na výslovnost autor v daném případě nešetřil. Verš „že ses stokrát nepřečesal“ je onomatopoický, ale v rychlém tempu přetěžký.
Představení velmi prospěla chytrá režie Lindy Keprtové, která se soustředila na herecké výkony jednotlivých postav a jejich (ne)komunikaci, i prostá, ale funkční scéna Martina Černého, jejíž postupná proměna pomohla ke gradaci opery. Dobře vymyšlených je i pět holoubků, kteří jsou jakýmisi průvodci Hrabala jeho vlastním životem.
Reportáž: Život Bohumila Hrabala jako opera (zdroj: ČT24)
Vysloveně příjemný zážitek, který divákům opera Národního divadla před Vánocemi nadělila, kazil jen akusticky nevlídný prostor Nové scény, kvůli němuž se muselo zpívat na mikroporty. Výsledný hudební dojem tím bohužel utrpěl. Třeba se ale pro další reprízy podaří technické řešení ještě vylepšit. Nic víc Don Hrabal ke svému humornému pábení nepotřebuje.