Poslední premiérou Opery Národního divadla v kalendářním roce se umělecký šéf souboru Petr Kofroň vydal směrem, který zná nejlépe – k moderní vážné muzice. Post-minimalistické oratorium Ztracené předměty (Lost Objects) vypráví o banálních i hlubokých ztrátách, které jsou zachyceny jedinečnou a strhující audiovizuální smrští, v níž je ovšem obtížné se orientovat. Přesto se jedná o jeden z nejzdařilejších pokusů o inscenaci soudobé hudby v Česku.
Recenze: Kofroň experimentuje, v oratoriu Lost Objects je rozkoš se ztratit
Za Ztracenými předměty stojí trio skladatelů spolupracujících ve slavném newyorském uskupení Bang on a Can, které patří mezi celosvětově nejvýznamnější průkopníky moderní vážné hudby. Michael Gordon, David Lang a Julia Wolfe soudobé oratorium napsali pro barokní orchestr s dobovými nástroji i laděním, sopranistku a dva kontratenoristy, sbor, rockovou kapelu a DJ. Petr Kofroň se skladbu rozhodl nastudovat ve skromnější podobě – s komorním orchestrem v běžném ladění, s mezzosopranistkami místo kontratenoristů, DJ byl vypustěn zcela.
I přes takto rozsáhlou redukci je kus z hudebního hlediska stále mimořádně neotřelý a pestrý, kombinuje atmosféru barokní muziky s moderním minimalismem a rockovou hudbou, která místy upomíná až na post-punkové kapely s lehce industriálními sklony. Přestože se o 11 částí oratoria podělili tři skladatelé, skladba působí jednotně a vyznačuje se silnou vnitřní gradací.
Afázie na Nové scéně
Libreto je dílem Deborah Artmanové a při pečlivějším studiu v něm lze nalézt objevnou analýzu fenoménu ztráty. Jednou z věcí, které jsou pozapomenuté, je i samotná hudební forma oratoria. Ta měla obvykle duchovnější rozměr než příbuzná opera a Artmanová jej svým zkratkovitým textem zcela naplnila.
Ztratit lze totiž celou řadu věcí – ponožku, kila, víru, dítě, ale pouhým výčtem libreto jen začíná. Inspirací jsou mu kupříkladu příběhy horolezce George Malloryho, který opakovaně a neúspěšně zdolával nejvyšší horu světa, až jej pohltila „řídká mlha, která zastínila výhled a vytvořila jeden svět sněhu a nebe“, či aviatičky Amélie Erhartové, která při pokusu obletět zemi záhadně zmizela kdesi nad Tichým oceánem, ale i texty Talmudu a Tóry, v nichž Artmanová tematizuje ztrátu ritualizace a sakrálnosti lidských životů.
Zásadním problémem se bohužel stala obtížnost libreto během představení vstřebat. Divákům na Nové scéně nebyl dopřán luxus titulků, a vzhledem k tomu, že porozumět anglicky zpívanému textu ztrácejícího se v překrývajících se linkách dunící kapely, orchestru, sboru a sólistů je především v hlasitějších pasážích v podstatě nemožné, zůstali ti, kdo si text nepřečetli před koncertem, zcela ztraceni v překladu.
Úzkostné panoptikum epigramů
Orientovat se ve významové složce hudby jim tak mohla napomoci jen spektakulární, v závěru až stroboskopově-epileptická projekce, která spočívala v animaci jednoduchých epigramů zmoženě promítaných na svislé pruhy plátna.
V rychlém spádu se před obecenstvem střídaly siluety lidí s flákotou masa či mobilním telefonem místo hlav, tweety typu „Nakupování mi zničilo život“, couvající tučňáci a lední medvědi ťapající po malinkých krách, postavy džihádistů třímající uřezané hlavy, padající mrakodrapy, zírající oko Velkého bratra, rudé trenýrky nad Pražským hradem a celá plejáda výjevů, které působily velice úzkostně. V poslední, jedenácté části se blikající a oslepující animace bohužel výrazně rozcházela s rytmem hudby.
Reportáž: Lost Objects v Národním divadle (zdroj: ČT24)
Inscenaci, pod níž jsou podepsáni režiséři Michael Bielicky a Kamila B. Richter, by se dalo vytknout i to, že libreto spíš doplňuje a pokud jej interpretuje, tak buď popisně, nebo naopak zcela volně. Na druhou stranu jednoduchost obrázků skvěle podtrhovala minimalistický charakter hudby a zdůraznila její společensko-kritický až intelektuálně-rebelantský charakter. Chvílemi tak představení maličko upamatovávalo na slavný film Godfreye Reggia s hudbou Philipa Glasse Koyaanisqatsi, ovšem v méně mainstreamové a komiksovější podobě.
Petr Kofroň skladbu skvěle vybral a se svými kolegy důstojně nacvičil. Opět se zasloužil o to, že Pražané mají možnost vyslechnout si soudobou hudbu ve špičkovém provedení. Jak správně poznamenal ředitel Národního divadla Jan Burian, podobné kusy Nové scéně skutečně sluší.
Lost Objects jsou jiným dobrodružstvím než poslech klasických oper, které z jevišť Národního divadla znějí obvykle. Širší veřejnost mu však bohužel neholduje, jak bylo patrné už při čtvrteční, nevyprodané premiéře. Lze proto předpokládat, že se po příštích třech naplánovaných reprízách z repertoáru ztratí. Kdo má sebemenší zájem o současnou vážnou hudbu, jednoznačně by je neměl minout.