Uplyne sto let od narození pozoruhodné osobnosti československého kulturního života, dirigenta, režiséra a skladatele Václava Kašlíka. Národní divadlo jej uctilo uvedením jeho opery Krakatit podle filmového scénáře Otakara Vávry na motivy známého románu Karla Čapka. Po všech stránkách vydařená inscenace se skvělou scénou jednoznačně přesvědčuje, že kus není pietní „vykopávkou“, ale silným dílem s morálně-politickou rovinou, která je ve své humanistické podstatě nanejvýš aktuální.
Recenze: Operní Krakatit je výbuch, který dlouze a mocně rezonuje
Václava Kašlíka znalci obvykle častují přívlastky průkopnický, neotřelý, imaginativní. Zatímco slovutných skladatelů, dirigentů, pěvců i instrumentalistů porodily české země přinejmenším několik, prvním, kdo si získal světové renomé na poli operní režie, byl právě dnes pozapomenutý Kašlík.
Čtenáře operní recenze by mohl zaujmout již jen výběrový výčet domů, v nichž Kašlík v 60. a 70. letech režíroval: Wiener Staatsoper, milánská La Scala, Covent Garden v Londýně, mnichovská Bayerische Staatsoper, Deutsche Oper Berlin.
Skvělý cit pro divadelnost prokazuje už samotná partitura Krakatitu, který Kašlík napsal v roce 1960. Hudba je zkomponována umně, potěší rozverně eklektickou, barevnou a zábavnou instrumentací, bezprostřední, vnitřní souvislostí s příběhem a v neposlední řadě přístupností ‒ a to i přes rezignaci na jakoukoliv podbízivost a efektnost. Těmito kvalitami alespoň oplývala v nastudování uměleckého ředitele Opery Národního divadla a Státní opery Petra Kofroně.
GALERIE
Opera Krakatit se vrátila do Národního divadla
Postmoderní změť stylů od serialismu přes jazz po kabaretně-popové výstupy je prostoupena elektronickými zvuky a ruchy, přesto však pod Kofroňovou taktovkou tvoří sice pitoreskní, ale ucelenou jednotu, která diváka unáší do horečnatého putování operou, aniž by jej upozorňováním na jednotlivé bizarnosti vytrhávala z hudebního snu.
Zásluhu na muzikálním večeru nese rovněž dobře připravený a koncentrovaný orchestr, který je třeba ocenit i proto, že nemá mnoho příležitostí setkávat se s hudbou druhé poloviny dvacátého století. V Krakatitu se dobře uplatnil v odlišné poloze, než jakou zná z Mozartových či Smetanových kusů. (Nutno podotknout, že soudobou hudbu lze v Národním divadle díky současnému vedení slyšet stále častěji, za což opakovaně děkujeme.)
Moravec a ansámbl
Zasloužené ovace sklidil za hlavní roli inženýra Prokopa sólista první scény Josef Moravec. Ten patří mezi nejlepší pěvce mladší české operní generace. Pobledlého vědce s problematickým vztahem k ženám i vlastnímu vynálezu – výbušnině děsivé síly, jíž se chtějí zmocnit mocní i bezmocní světa, ztvárnil herecky věrohodně. V náročném partu s nenadálými, prudkými zdvihy i falsetovým zpěvem taktéž obstál, byť jeden či dva nejvyšší tóny z jeho hrdla zazněly silově a až nachraptěle.
Opera Krakatit v Národním divadle
V několika málo chvílích také mohl mít posluchač pocit, že v exponovaných místech Moravec netvoří tón zcela lehce a volně. Důvodem může být, že druhá premiéra, která je hodnocena v této recenzi, následovala jen den po první, a tenorista tak nemusel mít dostatek času na regeneraci. Lze proto předpokládat, že v dalších třech naplánovaných reprízách bude ještě přesvědčivější.
S výjimkou Prokopa je opera spíš ansámblového charakteru. Všichni pěvci k nastudování partů, které již zřejmě nikdy nebudou zpívat znovu, přistoupili nanejvýš zodpovědně. Přesto je třeba upozornit, že hlas Václava Sibery coby Carsona zněl ve výškách poněkud unaveně. Nevýrazným pěveckým i hereckým dojmem v menších rolích příliš neokouzlily Jitka Burgetová ani Lucie Hájková, naopak princezna Alžběty Poláčkové byla plnokrevně tělesná i krásně pěvecky přednesená. Dobré role stvořili Ivo Hrachovec, Zdeněk Plech i Luděk Vele.
Opera Krakatit v Národním divadle
Prvorepublikové sci-fi o humanitě
Výzvou, s níž se musel inscenační tým potýkat, je, že Kašlíkovo dílo z Vávrovy filmové předlohy přejímá princip na operní kus extrémně rychlých „střihů“, překotných přechodů děje mezi lokacemi. Jen začátek příběhu: Z lesa je Prokop na pokraji zhroucení dovezen do domu doktora Tomeše, kde omdlí a blouzní o setkání se svým bývalým spolužákem z fakulty, který jej po návštěvě baru odvádí do svého bytu. Tam Prokop usne, zdá se mu o zkoušce z trhavin, při čemž vyzradí chemické složení Krakatitu. To vše trvá odhadem deset minut a stejným tempem opera pokračuje asi hodinu a půl…
Střídání lokací přitom působí nenuceně, což je obdivuhodné. Inscenátoři si pomohli předtočenými projekcemi a výbornou prací s textiliemi chytře upomínajícími na Laternu magiku, v níž Kašlík také působil. Dynamická scéna Matěje Cibulky je skvostná, esteticky čistá, společně s elegantními kostýmy a funkční choreografií vytváří atmosféru plnou prvorepublikového sexappealu, z níž napínavá vědecko-fantastická linie příběhu vydatně čerpá.
Opera Krakatit v Národním divadle
Na rozdíl od románu, z nějž na čtenáře dýchá, anachronicky řečeno, kunderovsky bolestná sexuální frustrace, jsou film i opera prodchnuty spíš smyslným erotičnem (vtipná dialektická hra se symbolem koně a dětského houpacího koníka!). Na autobiografický rys předlohy upozornila režisérka inscenace Alice Nellis i v činoherním prologu, který sama napsala. Nepůsobí sice dechberoucím uměleckým dojmem, nicméně nikoliv nezbytný, avšak vítaný kontext Čapkova života připomíná inteligentně.
Exploze v hledišti
Asi nejvýraznějším nápadem představení je, když k nevyhnutelnému výbuchu Krakatitu na konci opery dojde nikoliv na jevišti, ale v hledišti Národního divadla. Exploze musí každého z přítomných nasměřovat k úvahám o morálním, a tedy politickém rozměru Čapkova humanismu, jímž jeho díla včetně Krakatitu oplývají. Témata moci, odpovědnosti a lidskosti jsou na začátku třetího tisíciletí na rozdíl od Bomby (dynastie Kimů odpustí) stále palčivě rezonující. Člověk obdařený volebním právem je totiž zároveň strůjcem i obětí detonací svých vlastních Krakatitů, chtělo by se poznamenat.
Aktuálnost Kašlíkovy půl dekády staré opery je překvapením pro ty, kdo operu neznali, což jsou krom hrstky odborníků a možná několika pamětníků všichni ostatní, v jistém smyslu je až nepříjemná, svíravá. Právě proto je dobře, že první scéna Krakatit nastudovala. Zdůraznit je třeba jen jedno: Nevyužít Kofroňova postmoderního citu pro zdánlivě marginální operní fenomény by byla hloupá divácká chyba.