Nedávné sedmdesátiny písničkáře Vladimíra Merty byly vítanou příležitostí k ohlédnutí za jeho tvorbou. Právě to umožňuje čtyřdiskový box Podkrovní pásky, který přináší Mertovy domácí nahrávky ze 70. let. Z doby, kdy sice ještě mohl vystupovat, žádná sláva to ale nebyla, a problémů s kulturními dohlížiteli přibývalo, nemluvě o pozornosti StB, jež si na Mertu, podobně jako na jeho další kolegy, zavedla své svazky.
Recenze: Vladimír Merta cenu neztrácí
Jistě, začínat recenzi hudebního alba zmínkou o StB není asi zrovna obvyklé, tlaky se ovšem, logicky musely promítat i do písničkářské tvorby, je proto namístě. A na tom nic nemění skutečnost, že některé z písní vznikly již koncem 60. let. Ne náhodou píše Merta v průvodním textu, že „písničku bral jako plnohodnotný výraz doby“.
Jak napovídá název celého souboru, nahrávky vznikly v podkroví Mertova domku, nebyl tedy ničím rušený a hlavně vázaný, což se projevilo i na celkové podobě nahrávek. Podobě zcela jedinečné, protože, abychom opět ocitovali Mertu, „atmosféra půdního prostoru, směs napětí a uvolnění, podnikavosti a strachu se dnes nedá zopakovat.“
Písně ze šuplíku
Řadu z tehdy nahraných písní Merta tahal ze šuplíku, což neznamená, že by nezněly na koncertech, několik jich dokonce v roce 1968 nahrál na své první album, jež ovšem natočil ve Francii a domácí fanoušci si o něm mohli nechat jen zdát – části z celého „podkrovního“ souboru pak po listopadu vycházely v různých výběrech, teprve nyní je však v kompletní a, na rozdíl od původních nahrávek, zvukově naprosto dokonalé podobě.
Merta jednotlivé disky nazval Hodina vlka, Bití rublem, Svátky trpělivosti a Dobrodruh, přičemž chceme-li, můžeme již toto rozdělení a hlavně pojmenování vnímat jako jakýsi návod k tomu, jak k nim přistupovat, ač celkově to nejsou tituly zrovna veselé.
obrázek
Co všechno na discích slyšíme? Tak například píseň Chytit vítr z roku 1967, onu, jak píše Merta, „příslovečnou první píseň“, a my můžeme dodat, že také jednu z jeho nejlepších. Zajímavé přitom je, že podobně jako Jaroslav Hutka své Pravděpodobné vzdálenosti, i on ji napsal v rozpuku mládí. Mertovi se přitom hned v úvodních verších „Dost dlouho se mi zdá, že ztrácím cenu / indickejm dětem hlad nezaženu / zabloudil jsem lhostejností / nevím jak najít cestu zpět / jmenuju se po tátovi / je mi dvacet let“ podařilo zachytit nejen svůj privátní pocit, ale vystihnout pocity své generace – byť by se tomu pasování na nějakého mluvčího nejspíš sám velice bránil. Něco takového mu ovšem nechceme podsouvat.
Další velice silnou písní je Písničkář z roku 1970, píseň mimořádně pochmurná a není to jen slovy o „jakémsi písničkáři, který se ztratil / vykázaný z hranic vlastní země“ či o obětech, které „tlumí vlastní hlasy / nachýlení jdou k volbám na věčné časy“, o tom, jak je nutné „pokusit se zapomenout na změnu / o které každý přísahal: 'Nikdy, nikdy nezapomenu!'“, ale i melodií písně a její harmonií.
Skutečný mistr kytary
A přestože Merta píše, že – i přes několik znejasněných hudebních citací z Krylových Jeřabin – nemyslel při psaní na Karla Kryla, a skutečně tomu tak může být, je to v podstatě jedno, protože takto vystihnout dobu počínající normalizace i rychlého zapomínání se nepodařilo téměř nikomu. Merta ovšem nepopisuje pouze bahnitost oné doby, zpívá i o milostných vztazích, světě dětství, zdárně se pokouší o svoji verzi lidové písně (Kde? Kdy? Já a ty), dojde i na slovensky zpívanou odlehčenou Bude ako nebolo.
Zároveň – a to platí pro všechny písně – slyšíme, jaký je Merta skvělý instrumentalista, skutečný mistr kytary, jeho doprovod, vyhrávky, introdukce, harmonie, to vše se vymyká leckdy trampskému vybrnkávání jeho kolegů. A ještě jedné věci si nelze nevšimnout: jak často si libuje v náznacích, ne snad proto, že by se „bál“, či chtěl problém obejít či „okecat“, ale je zkrátka takto poeticky, metaforicky nastaven. A tak také píše, jak je krásně vidět v poznámkách ke každé z písní, kterých je na excelentně vypraveném „sedmdesátkovém“ boxu celkem osmatřicet.